Hádej, kdo přijde na večeři

Na co Kramer s Tracym sáhli, to se snad automaticky měnilo ve zlato. Napotřetí (Kdo seje vítr, Norimberský proces) zkusili natočit silný příběh s morálním poučením a Tracyho geniálním monologem na konci, přičemž tentokrát přizvali i Katharine, a zase mě položili na lopatky. Spence i Kat by na ten film byli určitě pyšní. (20.08.2008)

Rozhodně nemám nic proti humanistickém poselství tohoto filmu, přestože víc po lopatě to snad ani nešlo, a už vůbec nic proti herecké kanonádě Hepburnové a Tracyho. Jenže "Hádej, kdo přijde na večeři" je až příliš divadelně upjatý a po celou dobu se film plácá na mělčině naprostých banalit, čímž opravdu nechci zlehčovat rasovou situaci ve Spojených státech. Dnes už je to jenom bezzubým reliktem bouřlivé doby, což je poněkud málo. (16.01.2009)

Zvláštne, že som tento film videl po mnohých rokoch až dnes. Zvláštne, ako staromódne, divadelne, nerealisticky a moralisticky dnes pôsobí. Že získal Oscara a patrí medzi vychytené filmy nepričítam jeho kvalitám, ale skôr tomu, že zapadol do dobovej potreby. Do doby, keď vo viacerých štátoch Ameriky bolo zmiešané manželstvo trestné, doby keď vrcholili rasové nepokoje a keď sa iba nabíjala zbraň určená Martinovi Lutherovi Kingovi. Film je možné označiť ako jeden zo začiatkov idiotského projektu pozitívnej diskriminácie. Krajšieho, vzdelanejšieho a uhladenejšieho černocha než bol Sidney Poitier by ste v Amerike ťažko hľadali. Som zvedavý, ako by sa film vyvíjal, keby si tá rozmaznaná slečinka po 20 min. + 10 dňovej známosti domov doviedla nezamestnaného Sammyho Davisa jr., ktorý by namiesto diplomu z prestížnej univerzity doniesol preplnený výpis z registra trestov. Vo filme nie je prakticky ani jedna postava zo života, počnúc tancujúcim nosičom steakov a končiac Spencerom Tracym. Pripomínal mi nejaký laboratórny pokus pri ktorom sa vezmú typové figúrky, navodí sa situácia a potom sa už iba sledujú interakcie medzi nimi. Medzi jednoznačné pozitíva radím herecké výkony. A to nielen dôstojnú derniéru Spencera Tracyho, ale aj rovnako citlivý prejav Katharine Hepburn. Sidney Poitier je sympaťák, takže hrať nemusí a Katharine Houghton by prospelo menej pátosu a prehrávania. Pre mňa má tento film v súčasnosti význam najmä v tom, že ukazuje, aké jednoduché je byť tolerantným liberálom v teoretickej rovine a ako sa to zmení po priamom dotyku s realitou. Lebo opatrnosť pri miešaní rás a kultúr vychádza z atavistickej potreby zachovania identity. Buďte si istí, že všetky vaše multi-kulti ideály zažijú otras, keď sa vo vašich dverách objaví vaša dcéra s Cigánom, moslimom alebo trebárs s Jamajčanom. A tiež proti nim nemusíte nič mať, ale ... (23.02.2015)

Film, který už hodně zastaral. Jeho poselství je samozřejmě chvályhodné, ale jde se k němu až příliš nápadně a okatě, takže se nakonec nedostaví kýžený efekt - to se poté projevuje z závěrečném Traceyho monologu, který postrádá na údernosti a působí spíše nudně a zdlouhavě. V šedesátých letech možná pecka, dnes už jenom slušná konverzačka. Herecké výkony samozřejmě bez výhrad (Poitier se mi tady líbil mnohem více, než V žáru noci ze stejného roku, kde na mě často působil jako vyřezaný ze dřeva). (27.04.2009)

Nádherný, vřelý a proklatě moralistický snímek o chlapské tvrdohlavosti, rasismu a o síle ženské vůle. Má-li každý film, který je prostě totálně maximálně jeho, pak pro mě je to tento 42 let starý klenot americké kinematografie. Je v něm spousta pocitů, které jsem mnohokrát cítil, ale nikdy nikde nijak neprezentoval. Všichni se tam chovají tak idylicky a přesto tak typicky reálně - americky. Inteligentnější milostný příběh si nedokážu snad ani představit. Kam se hrabe Láska nebeská. Tohle je to pravé ořechové, co mi v tomto žánru až dodnes tolik chybělo. (15.11.2009)