Vzplanutí

Empatický dotek do milostného trojúhelníku vytváří Chang-dong Lee dokonale. Pomalou esteticky vyváženou kamerou zachycují každý detail. Kamera plyne svým časem a prostorem, kdy se stává obraz vizuální galerii, která mě fascinuje dlouhé roky. Scéna se západem slunce a tanci Hae-mi považuji za hypnotickou dávku na kterou jsem čekal velmi dlouho. [AFF 2019] (17.06.2019)

Krásně nejistej film, u kterýho jsem neměl páru, jaká že mě to zvláštní síla vlastně drží u filmu, kterej má dvě a půl hodiny, nic moc se tam neděje, ale přitom se na to tak dobře kouká. Jenže mám za ušima, vím jak maj jihokorejci rádi pomsty a tak čekám, jestli se dočkám šokujícího finále. Nakonec říkám, že to byl filmařsky neskutečně dobře zvládnutej film, zastřenej trochou halucinací. 80% (25.01.2019)

Doteď si nejsem jistý, do jaké míry je interpretační otevřenost a intelektuální vyzývavost filmu (odkazy na Faulknera atd.) skutečně podnětná, a do jaké míry jde o cynickou hru s festivalovými porotami a filmovými kritiky, mezi kterými přesně takové věci tradičně rezonují. Protože se ale domnívám, že Lee Chang-dong, který je spíš svátečním účastníkem festivalů než pravidelným sběratelem cen, nějakou vypočítavost nemá zapotřebí, přikláním se spíš k té první variantě. Z toho, co jsem letos ve Varech viděl, určitě jeden z opravdu mála filmů, u kterých jsem nevěděl, na čem jsem. (06.07.2018)

představte si, jak držím dva prsty, od sebe navzájem vzdálené tak nepatrně, že je jen sotva znatelná nějaká mezírka. tak takhle blízko bylo od implicitního k explicitnímu, co se vyprávění týče. všechny indicie tak nápadně nastrčené a tak výmluvné, že i když se sice o doslovnosti hovořit nedá, už to k ní nemůže mít blíž. v tomto směru se má, možná nemístná očekávání, vyvěrající z dřívějších setkání s žánrově a námětem příbuznými jihokorejskými snímky jako Kvílení a Vzpomínky na vraždu, uspokojit nepodařilo. čili si nejsem jist, zda dobře rozumím tomu, o jaké nedořečenosti a nepolapitelnosti se v souvislosti s filmem tak často píše. leda bych tedy pátral do detailu po každé motivaci a zakresloval si souvislosti mezi všemi těmi drobnými popiskami, kterými Lee charakterizuje postavy, ale takové snažení se mi jeví jako předem marné a relativně bezúčelné a to nejen s ohledem na konkrétní případ Vzplanutí, ale vlastně i obecně na základě přesvědčení, že jediná dobrá charakterizace je ta v posledku ne zcela uchopitelná a jediný dobrý systém motivací je ten neúplný. to je ta další, abstraktnější mezírka, kterou chci, aby si čtenář představil, ta, která odděluje věrohodnou práci s postavami od nevěrohodné, a Vzplanutí jí ilustruje přímo učebnicově. čili v kontrastu k jiným ohlasům naopak v tomto směru mé nároky snímek uspokojil. nemluvě o důmyslné kameře, kterou bych si - a tady toto je spíše jen tušení či učený odhad, chcete-li - troufal připsat na vrub spíše přímo Chang-dong Leeovi a jeho režijnímu vedení. a s tím souvisí i nastavení relativně pomalého, ale vlastně perfektně vyváženého tempa, které umoňuje se pohroužit, aniž by přitom divák podlehl byť jen na okamžik zcizujícímu účinku nudy. (06.02.2021)

Základ deju celkom fajn a s množstvom potenciálu, ale to pomalé tempo to akosi celé zabilo. Na to, že má film takmer 150 minút, sa tu udialo toho pomerne málo. A aj to čo sa dialo, pôsobilo takým ťažkopádnym dojmom, v štýle "nuž, čo už, stáva sa". Pozerám, že všeobecne sa to divákom pozdávalo nadpriemerne. No bohužiaľ, do tejto masy sa bohužiaľ nepridám. A pritom by bol scenár sám o sebe v skratke fajn, ale skôr na takú hodinku. 2* (04.01.2024)