Mechanický pomeranč

Aj keď sa dá tento film poňať z viacerých uhlov pohľadu (či už žánrového, myšlienkového alebo kritického), stále je z neho cítiť silný odkaz, profesionalitu pred, aj za kamerou, no hlavne originalitu a perfektnú víziu. Niektoré scény mi prídu prehnané, prehrané a mierne smiešne, no na serióznosti a napätí skoro vôbec neuberajú. Mierne vyšinutie a nie vždy morálne posolstvo je cítiť skoro z každého Kubrickovho filmu. A možno práve preto ich máme tak radi. 85%. (16.08.2007)

Jsem přesvědčená o tom, že vím, co chtěl pan Kubrick tímto filmem sdělit, na co upozorňoval a o čem vlastně vyprávěl, ale napsat to tu nemůžu, protože bych spoilerovala až hrůza... Takže se zkusím vyjádřit bez popisování děje - věci, které jsou pro Kubricka typické opět nezklamaly - výrazná vizuální stylizace, pečlivě volená hudba, skvělí herci, to vše zde je a funguje. Ale těžce stravitelný děj, který je sice nápaditý, ale místy hodně překombinovaný, napínavý, někdy vyznívající až nepřirozeně komicky (byl to úmysl?), depresivní, ale tak nějak podivně, prostě šel tak trochu mimo mě (i když ty hlavní důvody popsat nedokážu). Ty 4* jsou hodně slabé... (11.07.2006)

Pro me naprosto zasadni dilo cele svetove kinematografie. Nevim co vyzdvihnout drive, jestli uzasne propracovane y vykreslene postavy (od hlavniho hrdiny, pres jeho kumpany az po skrobeneho dozorce), naprosto bezchybnou rezii a kameru, naprosto skvele volenou a umistenou klasickou hudbu ci originalitu podani hlavni myslenky. Jeden z nejlepsich filmu vsech dob. (27.09.2004)

„It had been a wonderful evening and what I needed now, to give it the perfect ending, was a little of the Ludwig Van..“ Pro někoho velký žvejk, co gulliver nebere, pro jiné chorošná Kubrickova gejmka, jenž si dělá šáry z diváka a pro další zas gud film, co má járble. Jako u většiny Stanleyho děl není nutné býti brejny a ponímat, stačí se jen lukovat.. Mládí je ta odporná věc mezi dětstvím a dospělostí a trocha toho ultranásilí po mléčném koktejlu ho může udělat snesitelnějším. Ale vy, ach, bratři moji, vzpomeňte si někdy na malýho Alexe, jakej byl. Amen. A všechen ten físíz. (30.06.2010)

Záhada Kubrick vyřešena! MECHANICKÝ POMERANČ mě utvrdil v tom, že Kubrick nebyl – ani nechtěl být – skutečným vypravečem; místo toho přes mrtvoly (tj. postavy) na filmech ilustroval své světonázorové a estetické teze. Svět MECHANICKÉHO POMERANČE je svět kýčovitě zcizený, ve kterém všechno (sex a násilí, zločin a trest, ženy a matky, ikony a barvy, Ježíš a Bůh) ztratilo svůj obsah a jedinou jistotou zůstal oportunismus. Jinými slovy, násilí páchá každý, kdo má převahu a příležitost, a v tomto není rozdílu mezi obětmi, pachateli a represivními orgány. Čímž se dostáváme ke Kubrickově mizantropii, poznatku, který zvláště tímto filmem získal neprůstřelnost fyzikálního zákona. Svět MECHANICKÉHO POMERANČE je konstatní represe, mizogynie a stylizace se sklony k degradující karikatuře. MECHANICKÝ POMERANČ je dále důkazem toho, že Kubrick od jisté doby točil příliš dlouhé filmy: poslední třetina ve znamení hromadné retribuce na hrdinovi je prakticky k nepřečkání. Jakmile divák (u mě, pravda, až na třetí pokus) dospěje za pulpovní nátěr „ultra-násilí“ a obrazoborectví filmu, zjistí, že Kubrick své teze a nápady v jeho rámci opakuje a variuje do zblbnutí: kobercový atak asociací sexu a násilí, křiklavých paruk a dekorů, Beethovenů, úderů do rozkroku a roztažených ženských klínů dovede diváka přesně tam, kam hrdinu… k fyzické nevolnosti. MECHANICKÝ POMERANČ konečně ukazuje, že Kubrickou jedinou nezpochybnitelnou předností byla velmi imaginativní a přitom funkční práce s hudbou (to „Zpívání v dešti“ mu ale neodpustím). (29.09.2006)