Tenkrát v Americe

Tenkrát v Americe byl film, na který se Sergio Leone dlouhá léta připravoval a který měl být vyvrcholením jeho tvorby. Ve skutečnosti se stal vrcholným průšvihem a patrně Leonemu o pár let zkrátitl život. Už najít producenta bylo extrémně obtížné, protože při známé Leoneho pečlivosti se náklady šplhaly nebezpečně vysoko. Navíc film byl nesmírně dlouhý a pro poměry první poloviny 80. let to platí dvojnásob. Producent si jednoduše nedokázal představit, že by čtyřhodinový biják byl pro diváky akceptovatelný, a protože ve Spojených státech je producent fakticky majitelem filmu, naložil s ním po svém. Sestříhal ho na polovinu a takto zmršenou verzi pustil do kin. Protože Leoneho příběh se odehrává ve více časových rovinách, vznikl nešetrnými zásahy paskvil, který kritika strhala a diváci vypískali. Z filmu se stal jeden z nejhorších propadáků desetiletí a vzhledem k výši nákladů znamenal pro Leoneho faktický konec režijní práce. Rehabilitace se až do své smrti nedočkal, ta přišla až o šest let později uvedením původní režišérovy verze do distribuce. Ano, je to velmi dlouhé, ale je to zároveň velmi poutavé, profesionálně natočené a velkolepé. S odstupem doby hodnotí filmoví fanoušci i odborná kritika Leoneho snímek jako jeden z nejzásadnějších v americké kinematografii. Pro řadu herců šlo o vrchol filmové kariéry, v některých případech, pravda, poněkud předčasný (Elizabeth McGovern). Celkový dojem: 90 %. (08.01.2008)

Skvělý film. Viděl jsem tu 227 minutovou verzi a ani chvilku jsem se nenudil a to je podle mě výkon. Sergio Leone je prostě úžasný režisér a tento film mě hodně překvapil. Byl totiž hodně jiný než jeho předešlé spahetti westerny. Hodně jiný ovšem neznamená horší. Robert De Niro a James Woods hrají opravdu skvěle (jako všichni v tomto filmu). No a jako třešnička na dortu je tu malá Jennifer Connely. (25.09.2005)

85% - Tento film mi sebral čtyři hodiny mého života…a naplnil je skoro celým životem Noodlese a lidí kolem něj. Byl to férovej obchod. Nevím, co psát k hypnotizujícímu filmu, který na mě od začátku působil tak neuvěřitelně přesvědčivě. Leone vypráví vlastně docela jednoduchý příběh o vzestupu a pádu jedné židovské mafie (nabízí se srovnání s Kmotrem). Pomalý statický styl vyprávění známe již z jeho westernů, a přece nás i zde překvapí něčím novým. Je to hlavně onen vnitřní obsah každé scény, co vyvolá sympatie a sounáležitost k hrdinům, kteří se rozhodně nedají označit za kladné. Ennio Morricone se překrásnou hudbou k tomuto filmu nadobro překonal. Dokonale jí vyjádřil melancholické vzpomínky a neurčitou touhu po něčem lepším. Tenkrát v Americe je jako studená deka, která nejprve mrazí, ale po čase hřeje tak, že její teplo cítíte ještě dlouho po tom, co jste vylezli z postele... (20.03.2007)

Nepochybně velmi velké dílo, o čemž mluví už jen fakt, jak dlouho ho Leone připravoval a vymýšlel. Perfektní režie, skutečně úchvatná hudba a skvělé herecké výkony jsou samozřejmostí (psát ódy na De Nirův účet je zbytečné). Jak jsem mohla přežít 3h 45minut dlouhou speciální verzi nechápu. Co si z filmu odnášeli ti, co byli kdysi na 2 hodinové verzi v kině, to nechápu ještě víc, protože i s obohacujícíma minutama navíc jsem měla co dělat, abych se v tom všem dění orientovala. Ale i délka by se dala odpustit, kdyby mě film dokázal na celou tu dobu strhnout. Podle mě nejlepší je ta část z dětství, protože je relativně přehledná, zaujme a je výborně zahraná dětskými herci - dokonce tak dobře, že je škoda, že nikdo z nich neprorazil. Snad až na sladkou Jennifer Connelly. Alespoň pro mě je Tenkrát v Americe příliš dlouhé a dějově nekonzistenční, aby na mě mělo takový dopad, jako například Kmotr. Snad po pár dalších zhlédnutích - i když vzhledem k délce filmu zatím neplánuju. (29.03.2011)

Jeden z nejlepších filmů o mafii v USA, který více než dojmem gangsterky působí jako western zasazený do špatného prostředí. Leone má úplně jiný styl než Scorsese, De Palma a další tvůrci tradičních kultovních mafiánských snímků; místo nejsyrovějšího násilí a oslavování moci na diváka útočí pomocí dlouhých klidných záběrů na obličeje protagonistů s minimem dialogů, zato podbarvených úžasnou hudbou Ennia Morriconeho, někdy doplněného i o Beatles a Cola Portera. Asi nejvíce se nabízí srovnání s Kmotrem, Tenkrát v Americe totiž podobně jako jeden z nejslavnějších filmů všech dob sleduje proměnu několika postav stojících vždy jednou nohou v kriminálu. Narozdíl od Kmotra na nás ale útočí několika časovými rovinami (dospívající kluk, černovlasý De Niro, šedivějící De Niro), které v sebe navzájem různě přeskakují, jednou do minulosti, podruhé do budoucnosti, takže první hodinu je možná těžké zorientovat se, o co v tom filmu vlastně jde. Když u Tenkrát v Americe ale vydržíte, čekají vás čtyři hodiny (ano, čtete správně) jednoho z nejepičtějších příběhů o gangsterech se scénami, které se člověku zapíší do paměti. Na filmy se člověk většinou dívá kvůli režisérovi nebo hercům, u podobného snímku ale krom režiséra Sergia Leoneho a hereckých představitelů hlavních rolí Roberta De Nira a Jamese Woodse, musím ocenit i kameru, hudbu, výběr lokací a mladých hereckých představitelů... Kdy se mi naposledy u filmu stalo, abych na obrazovce jen zahlédla mladého sedmnáctiletého kluka a bylo mi jasné, že jeho dospělou verzi bude hrát James Woods (nebo Jan Tříska, ale to jsem logicky vyloučila :-)? "Vítěze poznáš už na startovní čáře." (31.03.2008)