Poslední tango v Paříži

Solidní vztahové drámo s několika explicitnějšími sexuálními scénami, které se ale vyskytují jenom občas a rozhodně nemá cenu dívat se na Poslední tango v Paříži jenom kvůli nim. V nitru je to totiž velmi slušný výlet do psychologie jednoho neobvyklého páru, kdy On se snaží vypudit z mysli vzpomínky na mrtvou manželku a Ona si spíše užívá vztah s jedním neznámým chlapíkem, přičemž sama je ještě nezkušená a svým chováním dokáže zraňovat. Film si pro sebe nepřekvapivě krade samotný Marlon Brando, kdy je sice v několika jeho monolozích poznat, že luští předepsaný dialog z papírku kdesi mimo záběr, ale když se do toho opře, rozehraje opravdové herecké galapředstavení. Bravo. Nebýt konec poněkud odfláknutý a zjednodušený, šel bych s hodnocením výš. (26.06.2011)

Tenhle podle mne hodně přeceňovaný film Bernarda Bertolucciho možná mohl něco znamenat v době sexuální revoluce (vznikl 1972). Z dnešního pohledu se spíše zdá se, že pan režisér se nedokázal rozhodnout, zda točí soft porno, psychologický film, nebo romantické drama. Navíc ani z exteriérů Paříže se nepodařilo vytřískat něco víc zajímavého nebo s atmosférou. A tak zbývá hodně diskutabilní příběh čerstvého vdovce (Marlon Brando) a mladičké dívky, která si pravděpodobně teprve ujasňuje životní hodnoty, jenž je však dotažen do absurdního konce, alespoň vzhledem k předchozímu ději. (31.03.2012)

Skazené, odvážne a stojace na hereckom výkone Marlona Branda. Korenistý príbeh vytvára zváštna dvojica (kde on je starý -zvrátený, ona mladá-"nevinná"), väčšina deja sa odohráva len medzi štyrmi stenami bytu, kde sa spolu stretávajú bez toho, aby poznali svoje mená a identitu. Aj keď je vzťah plný vášne a kontroverzity, vzájomne sa dopĺňajú, čo pôsobí veľmi šteklivo. Záverečná scéna je však východiskom pre obe stratené duše. (31.10.2006)

Na svoji dobu asi krapet odvážnější (scéna s máslem je dokonalá!), ale celkově bohužel nijak zvlášť uchvacující romance. Jiskření mezi ústřední dvojicí bylo fajn, vždy jsem se těšil, co ti dva při svém dalším setkání v bytě zase vymyslí, bohužel to přerušoval současně probíhající vztah hlavní hrdinky s pomateným přítelem-režisérem, který měl asi oslavovat zapálení pro film a zároveň diváka rozesmát, ale mě tahle linie vůbec ne(po)bavila. Flashbacky, které člověku otevíraly nitro rozervaného muže, se mi líbily, ale co se týče scény s ním a mrtvolou jeho manželky, která zjevně dýchala a dokonce i mrkla…to byl naprostý kameramanův amatérismus, který emocionálně obnažujícího se Branda nechal vyznít téměř do ztracena. A konec, při kterém se mi zkrátka nepodařilo vcítit (pochopit) do ženské hrdinky (přestože jsem se opravdu snažil), filmu v mých očích také moc nepřidal. Celkově tedy pouze průměr, možná za to částečně může i moje vyšší očekávání po zhlédnutí Konformisty. (15.06.2013)

,,ČO TO TU ROBÍTE?" ,,PRIŠLI SME SA VYSRAŤ." ,,TO NIE JE PRAVDA, KAKÁME!" ,,TO SA NEHANBÍTE ROBIŤ TO V MOJEJ DŽUNGLI?" __ Pred ,,Emanuelou" bolo ,,Posledné tango v Paríži". Už v počiatku uvoľnených 70. rokov sa ukázalo, že v rukách zručného režiséra môže byť aj erotika umením. Nominácie na Oscara sú v oboch prípadoch však čiastočne za odvahu, v prípade Branda za jeho pojatie sexuality a u Bertolucciho za scénu s maslom (Kdo maže, ten jede). Myslím, že v istých ohľadoch oba dva filmy porovnať možno. Najmä keď sa postupne Maria Schneider ukazuje výlučne v Evinom rúchu a s Brandom riešia rôzne chúlostivé otázky (,,Kedy si sa po prvý krát urobila?") vyznieva film ešte dráždivejšie a provokatívnejšie než milostné dobrodružstvá Silvii Kristel. Odhliadnuc od ,,toho hlavného" stojí za povšimnutie kamera Vittoria Storara, jeho nasvietenie scén i obrazové kompozície Paríža a potom postava Jeana-Pierra Léauda, známeho úlohami nevyzretých mladíčkov, tu predsa len schopnejšieho žiť v realite. (3290. hodnotenie, 203. komentár k filmu) (09.02.2020)