Isherwood

Znáte to, neobejde se bez toho žádná rodinná sešlost, pábitelský strejda dá pár panáků a začne vyprávět. Vy víte, že chvílemi fabuluje notně za hranou, přeci jen už ty historky z dřívějška trochu znáte, protože jsou notorickou součástí rodinného kánonu, ale stejně vám to nedá a posloucháte dál. Pokud by vyprávěl ještě chvíli déle, odejdete od stolu, ale ono ne. Vyprávění jede a je to neskutečná zábava, která má šmrnc a lehkost, a vy jenom vrníte blahem. A i když víte, kam to celé směřuje, stejně jste napjatí a kroutíte hlavou, jak to všechno mohlo ve finále vyjít i projít. Pak to skončí a jste upřímně dojatí. A mermomocí jdete znovuobjevovat zdroj, kterým to celé začalo.

Tady někdo natočil seriál, o kterém bylo v postprodukci rozhodnuto, že bude jenom filmem. Vlastně mě trochu mrzí nejít s hodnocením výše, protože řemeslné tvůrčí ambice jsou v evropském měřítku bez problémů obhajitelné, ale to rozehrávání motivů na více frontách dojde k uspokojivému závěru pouze v jednom případě (ta manželská hádka na schodišti, kdy se úplně obrátí vnímání postav, je scenáristická perla, bez debat), přičemž každý z nich by si zasloužil vytěžit mnohonásobně víc. Zůstává tak levná krimi jak z šestákové detektivky, budování kapitalismu v rozsahu článku v novinách a proti-diverzantská akce z mokrého snu začínajícího rozvědčíka. Ale „moderní“ téma film ustojí, v retro kabátku trochu kostrbatě, ale účinně a citlivě. 3 a ½.

Asi tam ten autorský záměr dokumentu jenom chci vidět, protože mnohem víc se o slovo hlásí reakce „No a?“. Krušný život mladé influencerky se omezí na osamělé povalování se v posteli a její zploditelé, co sami sebe rekrutovali do role manažerů z Wishe, si vystačí s několika cringe pózami. Hodně jsem se v kině ošíval a bůhví proč jsem si vzpomněl na Klusákův Matrix AB. Princip dokumentu měl být z pohledu účastníků zřejmě stejný: nechat si jakože nahlédnout pod pokličku, ale zároveň stvrdit svůj mediální obraz. Ale zatímco AB z toho ve finále vychází jako arogantní idiot, Leoo nijak. A mladá virtuální ‚stalkerka‘, kterých jsou základní školy plné, je totálně propálený materiál, veskrze jako zbytek dokumentu. Vlastně by se na tom docela slušně daly ilustrovat nezvládnuté tvůrčí ambice.

Mazin-Druckmann paradox. Nevím, nakolik bych si to užíval coby divák neznalý předlohy, na druhou stranu bych se pozici „tabula rasa“ nebránil. Tak či tak, je to podívaná z alternativního vesmíru, ve kterém nic zásadního nechybí a všechno navíc je jenom ku prospěchu. Při vynechání dlouhých minut plížení a krvavých soubojů, zůstane cca oněch 8 – 9 hodin dějového materiálu (kredity za point posílám sem), který je zužitkován naprosto ukázkově. Minimum clickerů nejde na vrub tvůrcům, ale k dobru Joelově zkušenosti, který putování vede promyšleně, a veškerá setkání s nimi jsou dílem momentů, kdy se promyšlený plán podělá. Drobné výhrady detailněji u jednotlivých dílů, jinak výsostná spokojenost.

It wasn’t time that did it. [Asi spoilery.] Je to tam. Joel v ‚raging‘ módu a hlavně památný finální rozhovor, který „udělal“ hru, ve mně opět rozehrál struny emocí jako před lety. Co je vlastně dobro, kde leží vyšší zájem a co (ne)jsme schopni obětovat pro druhé. Rozsoudit to nelze, lze se o tom jenom nekonečně dohadovat.

Davidova komunita by zasloužila jednu komplexnější epizodu navíc, ale i tak vrchovatě naplňují Sartrova slova, že peklo jsou ti druzí. I když je Bohem cordyceps.

Attention whoring na max. Severská bizarnost vytažená do absurdna, která koketuje s žánrem body hororu, trpí lehkou předvídatelností i sveřepou obranou proti logice (po prvním krevním rozboru by Signe putovala na akutní příjem psychiatrie). Pokud přistoupíte na tvůrčí hru, užijete si černohumornou jízdu do nitra bortící se osobnosti, která v závěru prolne vlastní myšlenkové pochody s realitou natolik důmyslně, že vyklizené místnosti i skupinovou seanci přijmete s nemalou úlevou.

Spoiler alert: Explicitnost hry v hrané verzi nahradila komornost, a já si toho nemůžu nabažit. Celý díl je jedna velká holčičí paráda, která by krásně fungovala v jakémkoliv gender módu, protože vám najedou vzpomínky na vlastní rande, kdy se ošíváte, odhodláváte, až to nakonec přijde a vy se zatajeným dechem čekáte. A když coby divák dojdete k nevyhnutelnému, je konec. Poprvé mě od tvůrců mrzí, že nešli dál, že tu Elliinu bolest nechávají divákovi dozrát v hlavě, ale nepřenesou ji na něj komplet. Mohla to být nekompromisní minuta uragánu emocí, takhle jenom zoufám na propálenou příležitostí.

Režijní masterclass, bez ironie. Aneb kterak bosenská režisérka ceněných festivalových dramat vyrukovala s jednou z (prozatím) nejlepších epizod áčkového seriálu. Má to úplně jiný feeling než předchozí díly, kamera jde víc do detailů, plně využívá sněžných scenérií, herci jsou tlumení a strohé dialogy nechávají bublat emoce po pokličkou nerudných obličejů. Když to pak vytryskne (dílna, dětský pokoj), sesype se to na diváka jak lavina. Intenzivní a vyčerpávající zážitek v nejlepším slova smyslu.

Na emoce to brnká stejně účinně, jako Gustavo na kytaru, což stvrzuje tvůrčí záměr, vézt se na (překvapivě) komorní vlně, která ty divácky vděčné „velké“ momenty přináší spíše nečekaně a na chvíli, protože je třeba před nimi utéct. Což samozřejmě cením na max, ale nepopírám, že kdyby rozběsněný Bloater řádil ještě o chvíli déle, neměl bych námitek.