mcb

Lépe to zpracovat nešlo aneb film, kterému se dá lehko podlehnout i přes to, že používá ty nejlacinější citověvyděračské postupy.

Robert Rodriguez trpí syndromem Machete – tedy únavným natahováním něčeho, co kdysi fungovalo, na nesnesitelnou úroveň. Od parodického mexikánce s mačetou, jehož další pokračování nabírala nejen na absurditě, ale také na ledabylejším navazování na své předobrazy, se tentokrát přesouvá k sequelu svého tehdy přelomového Sin City, které by se dalo popsat jako nejvěrnější komiksová adaptace všech dob. Zatímco však v jedničce ještě stylizace, způsob „okénkového“ vyprávění a do surreality vyhnané příběhy postav fungovaly, ve dvojce už zůstaly jen povědomé struktury a figurky, které otrocky plní svou funkci a nic víc. Smyslné křivky Evy Green se tedy stávají jen naplněnou šablonou femme fatale, která nemá žádný vnitřní rozvoj nebo charakter, jen únavně předepsanou roli. Což se dá ostatně říct i o všech dalších postavách, které nejdou dále než za hranici jednoho charakterového rysu, stejně jako o povídkách, jež se velmi jasně a zřetelně drží mantinelů (neo)noiru a revenge movie a nikterak z nich nevybočují. Druhému Sin City je jakékoliv rozvedení do hloubky či moment překvapení cizí, spíše se jen otrocky drží předem nastavených norem a co do kompaktnosti je v něm ještě větší chaos než v chronologii událostí obou dílů dohromady. Zkrátka ubíjející konstrukt, který mi v mnohém připomněl spíše Spirita nebo druhé 300 než vybroušenost jedničky.

Nejpřekombinovanější noir, jaký jsem kdy viděl.

Po sebeparodické dvojce nepochopitelný úpadek - kromě humoru, který zajišťuje Arnoldův akcent a duo Snipes-Banderas téměř smrtelně vážně se beroucí film, jenž opět jako první díl tápe, pro jakou diváckou skupinu je určen. Expendables 3 by se vlastně dali nazvat "akčním pornem" jen s tou změnou, že cutscény mezi jednotlivými akčními sekvencemi už nejsou tak zábavné, jak bývaly - chybí špičkování postav a osobitý sebereferenční humor, který tentokrát vyměnilo sošné drsňáctví a chlapáctví za každou cenu. Kromě závěrečného masakru, jenž trumfuje co do měřítka předchozí díly, nesmírně otupující film, v němž už není zajímavá ani ta akce, kterou spolehlivě zabíjí chaotický střih a efekty jak z béčkové produkce od Asylum.

Působivý dokument o filmařské vášni a zápalu, bohužel ale opomínající jednu zásadní věc - být jen umělcem nestačí.

Jednička byla ještě "seriózní horor" nerozeznatelný od čehokoliv od společnosti Asylum, dvojka si už sama sebe uvědomuje jako fenomén sociálních sítí (více cameo rolí, vyšší rozpočet, přiznaný fanservice), tudíž je mnohem zábavnější a sebeuvědomnělejší. I když stále nebezpečně kroužící okolo odpadních vod.

Star Wars ve světě popkultury, Indiana Jones ve vesmíru a Serenity s vyšším rozpočtem. Strážci Galaxie jsou z lásky natočenou pulpovou sci-fi a zatím nejlepším letním blockbusterem roku, který míchá pokleslé žánrové vlivy s typickou marvelovskou nadsázkou a smyslem pro osobitý humor. Je už to sice trochu sázka na jistotu (ozvláštnění dějové linie se nekoná), ale stále pozoruhodně držící pohromadě a místy připomínající to nejlepší z Avengers. Skvělé dialogy, prohlubování parťáctví, prokreslený fikční svět a v neposlední řadě také zvuková složka (písničkový soundtrack) dávají pocítit kořeny té pravé, nevážně se beroucí osmdesátkové zábavy, nyní však z úzkého diváckého zaměření adaptované do vysokorozpočtové podívané pro celou rodinu. We are Groot.

Svou podbízivostí cílovému publiku někdy směšný, ale stoprocentně vtipný gore masakr, v němž se tankem střílí do kočárků s nemluvňaty. Iron Sky na druhou.

Významově komplexnější přídavek prvního dílu, jenž udivuje hlavně precizně rozvrženými a napsanými charaktery na obou stranách barikády. Možná blockbusterově jednoduché, ale rozhodně výživné postapokalyptické drama o tom, že tupá síla a nenávist vždy zvítězí nad rozvahou, navíc s nejdůmyslněji zapojenou trikovou stránkou od doby Avatara, v níž precizní triky už ani nevnímáme jako triky, ale jako plnohodnotnou součást univerza. Třetí díl může být jen lepší.

Ze začátku slibné procedurální béčko plné "realistické" akce, s přibývajícími minutami se však svými šestákovými zvraty propadající do scenáristické nemohoucnosti. Ayer ať raději točí snímky typu Patrola, tenhle mix dokumentárního přístupu a samoúčelné gore akce si totiž značně protiřečí.