Devadesát Dva

"What are you memorizing?" "A composition." "What is it for?" "Our teacher can predict exam topics."  "Predict? Don't tell me. I don't want to know." "Why don't you go to school?" "It's useless." "It's not." "It's useful for you, but useless for me. You are too pure. You don't get it." (...) Chei Nai (Dongyu Zhou) je top studentkou, která se snaží dostat na univerzitu, aby mohla finančně podporovat svoji mámu, která je věčně pryč z domu, aby se vyhýbala věřitelům. Jedna ze studentek, kterou Chei Nai tak trochu znala, se zabije, Chei Nai přes ni přehodí bundu a jinak celkem samotářská hrdinka tím ale na sebe dá terč pro též skupinu, která šikanovala a způsobila sebevraždu oné dívky. Chei Nai se náhodou stane svědkem pouliční rvačky, kde je bitkař Xia Bei mlácený partou dalších pouličních gaunerů a zavolá policii, pak je přinucená ho těmi, kteří ho mlátí, políbit... dvojice se touhle zkušeností postupně sblíží a Xia Bei pak začne Chei Nai ochraňovat. Život nadějné studentky a pouličního rváče se prolíná a v mnohém slučuje, ačkoliv každý míří odlišným směrem a je z odlišného Světa, přesto spolu dokáží najít dialog, chvíle, kdy Xiao Bei na Chein Nai dohlíží, aby se jí něco nestalo a v pořádku dostudovala, ona se snaží zase držet jej a pomáhat jemu. Když je Xia Bei jednou zdržen, skupina si Chei Nai podá a zrasují ji, její účes, nahrají ji nahou, takže si Xiao Bei spolu s ní oholí hlavu. Hlavní "kapitánka" šikanující skupiny je posléza nalezena mrtvá. Stopy vedou k Chei Nai, která ji ve skutečnosti ve vzteku strčila ze schodů. Xia Bei, jako všichni hrdinové pak na sebe bere ultimátně vinu pro všechno, aby zajistil lepší budoucnost Chei Nai, vidí sám sebe jako někoho, kdo nemá budoucnost, peníze, nic, tak nabízí sebe jako oběť. Vím, jaké to je, když chcete být s někým a nemůžete s ním být, nebo se rozhodnout neudělat volbu, která je špatná pro oba. Ochránit ji, aby ona mohla, jak říká, chránit svět. Je to solidní film, který navíc nekončí špatně, protože pravda vyjde najevo, jak tomu často je, ve všem... a dívá se na problematiku šikany, sebeobětování, "lásky".... ale taky má dost přes dvě hodiny a i když je příběh natočený dobře, nedokážu se zbavit dojmu, že to, co říká, šlo udělat v  kratší stopáži. Současně je mi film jakýsi povědomý, je možné, že jsem na něj už nějak dříve narazil. I přes množství působivých scén a dobré dynamiky, třeba ty odrazy obličejů, kdy jeden se prolíná přes druhý a pláč přes to sklo, když se spolu v závěru setkají, ten film uměl chytit v momentech a je solidně natočený, ale sráží ho to, že je zbytečně dlouhý a taky bych řekl, že, jak je ale u Číny zvykem, trochu melodramatický a šablonovitý.

Nate (Idris Elba) a jeho dvě dcerky se vrací do Jižní Afriky, ke strejdovi Martinovi (Sharlto Copley), do míst rodiště jejich právě zesnulé matky, aby tu léčili rodinné trauma, připomněli si místa a projeli si krásy buše (a ten úvod je fakt fajn, vidět i krásu Afriky, ten bejvák, popíjení). Ale nic neléčí trauma tak, jako další trauma (které vás semkne), když se hrdinům do cesty připlete obří lev, který se po střetu s pytláky rozhodl mstít lidem a vyhladil už celou vesnici. Čtveřice se ocitá izolovaná v nepojízdném autě, než se objeví pytláci a podobný věci, který zápletku začnou natahovat, aby vlezla do celovečerní podoby. Celkem klasický survivor thriller/horror, kde je to klasické "obří zlo ve tmě" a "my slabší, co ho musíme přelstít" (škoda, že tam není ten "línej Honza, co ve finále vyjebe s celým Světem", jak říkal Pohlreich, protože to by byl lev v prdeli). Film vyloženě neurazí a odsýpá, herecky je to ok, víceméně vše je v pohodě (snad jen ten CGI lev občas fakt působí až příliš digitálně, nehmotně a stejně tak přetahované jsou i souboje s ním, kdyby po vás skočilo něco jako tohle, nebo medvěd, tak to tak dlouho trvat nebude), nikde to ale není nadprůměr, nebo zajímavé, či unikátní. Je vám jasné, jak to asi dopadne, protože příběh by byl o hovně, kdyby lev všechny prostě odjebal, takže jen čekáte na očekávané finále a jak to lev schytá (nicméně já to tušil, už když mi byl film doporučen, ale stejně jsem se na to chtěl podívat)... nicméně už roky zpátky natočili v žánru lev vs člověk jednu absolutní klasiku a tu jsem viděl několikrát a nedám na ni dopustit, to je ultimátní film. 'Beast' je taková fakt jednohubka, co obsahuje dva moje oblíbený herce a podle toho, jak moc vás bude bavit či zajímat každý jednotlivý detail bude stoupat či padat i vaše nadšení.

Neodmyslitelná krajina Íslandu mě hned na začátku přiměla dýchat zase znovu její vzduch a říct si, nejedenkrát, jestli se tam nemám vrátit a zemřít... poslední íslandský film tenhle aspekt dost postrádal (SPOILERs ALERT+). Těžko zařadit 'Á Ferð með Mömmu' do kolonky jako komedii, snad jako jen velmi černou, existenciální, ale to je něco, co k téhle zemi patří. Jon žije sám s matkou a pletou svetry, aby si vydělali na nejnutnější věci, přítelkyně od něj dávno utekla, otec po smrti. Pes Brežněv (lol na jméno, ale toho psa jsem si zamiloval už během chvíle, když trucoval, že nepojede). A tak když se jednoho dne zamlklý Jon střetává s faktem, mrtvou matkou, která ještě před smrtí jasně dala najevo, kde chce být pohřbena, náš hrdina se vydává na klasický road movie, aby ji tam dopravil a pohřbil... střetává se s lidmi, kterým na rovinu vždy řekne, že matka v jeho autě je mrtvá a každý nad tím jen pobaveně mávne rukou, nicméně Jon s ni vede dialogy celý film a chvílemi je těžké říct, co je realita a co část jeho imaginace (celý segment okolo mimů/klaunů/performerů, kteří ale jsou na fotce, přesto si jednu z performerek zaměňuje za svojí přítelkyní). Asi nejpoutavější je scéna opravování auta s nevyléčitelně nemocným Francouzem kde každý muž vede svůj vlastní monolog ve vlastním jazyku, ale i přesto dojdou jakéhosi spojení, ke konci, v tom, že opraví auto (připomnělo mi to Carverovu Katedrálu). Francouz se toulá krajinou stejně jako Jon a není to poprvé, co na sebe narazili. Jon se přibližuje k cíli ve starém křápu-autě, pes Brežněv je ponechán u staršího páru, pak se ale později ve filmu vrací, hned dvakrát... stejně jako se zjevují vidiny jeho zmizelé přítelkyně... když ji pak chce vyhledat v Selfossu (což je btw jedno z největších měst jižního Íslandu, kde jsem si párkrát byl nakoupit, ale z filmu ho tam člověk nevidí), narazí na její dceru a dozví se, že její matka žije v Austrálii a následně pak zjistí, že žena, která mu otevřela je jeho dcera. Což je něco, co před Jonem jeho matka zamlčovala (dopis). Během celé cesty Jon fotografuje. Je to spíše těžké, ale ne až stylem Bély Tarra, jako spíše stylem existenciální černé komedie. Když Jon dojede do cíle, zapálí auto i s matkou, přičemž je pak obviněn z její vraždy, protože nikdo neví, že nebyla naživu. Jon se neodvolá a nastoupí výkon trestu, nakonec učí vězně, jak plést svetry (ten s tím prostředníkem byl stylovej). Jon dostane od správy věznice nabídku, že by si ho tam rádi nechali, že by se mu vedlo dobře, díky jeho vlivu na ostatní vězně. A tak má Jon zřízenou laboratoř na vyvolávání fotek a končí film s tím, že dává sbohem přes plot i svému věrnému Brežněvovi, kterého adoptovala skupina dětí. Meditativní film, se spoustou skvělých momentů, ale taky trošku delší stopáží, ačkoliv nemůžu říct, že stylem, kde bych si řekl, že by se měl snímek zkrátit. O Hilmaru Oddssonovi slyším poprvé, pro něj je tohle teprve čtvrtý celovečerní snímek za bezmála půl století... je to filmař, který asi opravdu natočí, jen když se dopracuje k něčemu zajímavému, co by chtěl říct.

USA se ocitají uprostřed konfliktů a nejasné budoucnosti, která rozděluje společnost, některá místa jsou konfliktem silně dotčená, některá téměř vůbec. Potřetí zvolený prezident ve Washingtonu neposkytuje rozhovory a i navzdory tvrzení, že je vítězství na dosah je tlačen zpět silami WF (aka Western Forces = Texas a California), vše se nachází v dost nejasných pravidlech (například hned v úvodní třetině, kdy hrdinové narazí na ozbrojené pumpaře, se dozvíme že USD ztratil hodnotu, ale kanadský dolar berou, pak vidíme dva v kůlně pověšené zloděje, domlácené, které pravděpodobně čeká brzká smrt). Reportérka Lee Smith (Kirsten Dunst) a dva další členové jejího týmu (Wagner Moura, Stephen McKinley Henderson) putují skrze státy, fotí a jejich cílem je Washington DC, kde chtějí udělat rozhovor s prezidentem. Neptají se, nesoudí, jen projíždí, dělají fotky a jejich "PRESS" nálepka jim dává zvláštní povolení a prostor k dokumentování toho, co se děje, takže mnoho scén jsou za zadkem vojáků a fotografují - vše to utrpení je vepsané už ve tváři Lee, která je zkušená, uznávaná a "viděla hodně". K trojici se přidá mladší holka, Jessie (Cailee Spaeny), která chce dělat reportéřinu taky (-There is no version of this that isn't a mistake. I know, because I'm it. Joe and Sammy are it. -It's my choice. -Right. Then I'll remember that when you lose your shit, or you get blown up or shot. -Would you photograp that moment if I get shot? -What do you think?). Film je celkem nekompromisní, strany neberou zajatce. Setkání se dvěma snipery, kteří jdou proti ostrostřelci ve velikém domě (-Hey. What's going on? -Someone's in that house, they're stuck. We're stuck. -Who do you think they are? -Hmm. No idea. -Hey. We're press. -Cool. Now I understand why it's written on the side of your vehicle. -Are you WF? Who's givin' you orders? -No one's giving us orders, man. Someone's trying to kill us. We're trying to kill them. -You don't know what side they're fighting for? -Oh, I get it. you're retarded. You don't understand a word I say. Yo! What¨s over there in that house? -Someone shooting.) Jesse Plemons, jehož role mě z doslechu lákala neskutečně si tu střihne velmi krátké cameo... a opět na malém prostoru předvádí neskutečný výkon, tentokrát vojáka v červených brýlích (což jeho perspektive "vidět červeně" ještě přidává, mimoto musím říct, že mě nalákala i jedno meme, kde nějaký z diváků po jeho nástupu řekl "oh yea, here we fucking go", I can get it), který kdoví, lost his fkin shit, takže ihned poznáte, že není radno ho jakkoliv trollit, protože vás z fleku odstřelí na základě toho, jak "američtí Američané vlastně jste" ("What kind of American are you?"). Jsou to silné scény rozbité společnosti, stejně jako mentální stránka reportéřiny, fotografování. Adrenalin ("Never felt more scared in my life and I never felt more alive"). Krásná krajina, jak člověk projíždí tím lepším z USA a nadechuje se v lese, než ho čeká finální dobývání DC, při kterém má Lee po smrti blízkého přítele panický záchvat - je síla. Chvíli jí trvá, než se sebere a dostane zpátky, Wagner Moura tu taky hraje skvěle to mentální napětí, hodně chlastá, zároveň ho ta práce bere a dokáže se do ní plně položit, skvěle to ukazuje kolektivně těžce traumatizované lidi, kteří ale kráčí dál... vojáky, kteří se dobývají do Bílého domu, aby odstranili prezidenta. To je intenzivní watch. No happy end.

Stuntman-turned-director David Leitch a jeho love letter všem těm, kteří dělají heavy lifting, pády a skoky a lámou si kosti. Výhodou je, že tenhle film není tak sebeposedlý touhle základní ideou a má i příběh, který by mu dnes leckteré béčko mohlo závidět... o prohnilém a hrabivém Hollywoodu (trefná Hannah Waddingham) a opět musím vyzdvihnout (po Nocturnal Animals) Aarona Taylora-Johnsona, který neskutečně skvěle hraje tyhle sebestředné dull postavy, násilný hovada, dost se v téhle poloze našel (co víc chtít od nastávajícího Jamese Bonda?). Ryan Gosling a Emily Blunt jsou tu spíše tradičně fajn, pokud nemají "cool moment", nicméně, tohle není character-driven story. Double fingers na konci bylo skvělé zakončení finální akce a já se překvapivě bavil a vypnul, ač jsem filmu úplně-plně pozornost nevěnoval. Pes, na kterého musíte mluvit francouzsky je taky addition. Na vypnutí/večer je to ok jednohubka.

"I was watching bunch of videos online. They show how you can order raw semaglutide from a factory in India and mix your own injections for next to nothing." "You mean like, we're gonna get powder from India and make it into obesity shots for Cartman ourselves?" "Who needs hospitals and insurance when we have TikTok and YouTube?" (...) Ani ne dvě minuty in a Cartman už uráží Pákistán. South Park a nekorektnost, jako vždy, ruku v ruce. Nová experimentální droga na hubnutí v South Parku způsobí trend, kdy se chodí s vyrýsovanáma břišákama na odiv, když Randyho dcera jde takhle oháklá do školy, sám na truc, protože její ohoz odsuzuje, přileze s odhaleným břichem, což způsobí, že se zaplete s místním gangem hubnutím posedlých mamin, které Randyho přijmou pod svá křídla (Cry Little Sister z Lost Boys OST), brzy jim drogy dojdou a tak je všemožně kradou. Cartman je sad, protože je jeho obezita neuznaná jako nemoc a pojišťovna mu neuhradí léčbu, na kterou jeho máma nemá, Kyle se ale chce administrativním bahnem prokousat... a nakonec se rozhodne, že drogu sám vyrobí a chce ji udělat dostupnou pro všechny, kteří se k ní nemůžou dostat. Mezitím se ti, kteří vydělávají na prodeji cukrem nacpaných amerických cereálií rozhodnou celou výrobu zatrhnout, protože jim to kazí zisky.  "But as long as there's a factory in India I will never stop making obesity drugs for the needy." Trefná satira na vše spojené s hubnutím a v rámci stopáže to celkem odsýpe.

Jestli se bavíme, vizuálně, I liked it. Jak řekl Marty, v minutovém snímku "Every frame counts."

Dusivá atmosféra Auchswitzu, kde sledujete rodinu, která je od toho všeho izolovaná za zdí a žije zdánlivě normální život, oslavy, návštěvy a starání se o zahradu nacistického oficíra Rudolfa, který domů "nosí chléb" a jeho žena Hedwiga se stará o domácnost a vychovává, i její oddanost rodině je absolutní z toho, jak přemýšlí, chytá příležitost za pačesy a nedumá nad morálkou, nemá problém s tím se smát, bavit, fungovat, ačkoliv chápe, že její muž je pod tlakem. V pozadí za zdí slyšíte vyhlazovací tábor, zvuky psů, střelbu, křik, myslím, že jsem tam někoho slyšel křičet i česky. Film vybočí jen krátkými temnými scénami siluety, židovsko-polské dívky, která v noci chodí schovávat do hlíny a mezi lopaty ovoce pro pracující v koncentráku. Film velmi o tísnivé realitě 2WW, z úhlu, který jste ale asi ještě neviděli a geniálně temným soundtrackem, který film rámuje na začatku a konci.

'Noises Off' je love letter divadlu. Michael Caine hraje režiséra, který režíruje to, co by se dalo nazvat divadelní katastrofa. Vše jede celkem narychlo, nedotažené. V první třetině představuje zkoušku hry a na paškál si film bere vše okolo divadla tak bravurně, že vás to hned od začátku chytí. John Ritter v roli herce, který říká hodně, ale neřekne nic (trochu jako variace na Jacka Burtona Kurta Russella z Big Trouble in Little China, který jakožto hlavní (akční) hrdina "nemá odpovědi, zato ale hodně otázek"). "No, but here we are. We're all thinking "My God, we open tomorrow!" We had two weeks to reherse. We don't know where we are,  but, my God, here we are." (...) "Lloyd, my darling, are you allright?" "I'm starting to know what God felt like when he sat out there in the darkness, creating the world." "And what did he felt like, Lloyd, my dear?" "Very pleased, he'd taken his valium." (...) "And God said: where the hell is Tim... And there the hell was Tim." Christopher Reeve v roli jemné duše, Nicolette Sheridan, která většinu filmu pobíhá ve spodním prádle s podvazky a v lodičkách: "Oh, it's you." "Of course it's me. You put me in there in dark with all black sheets and things." "But, darling, why did you locked the door?" "Why did I locked the door? Why did you locked the door?" "I didn't locked the door." "Well, someone locked the door." "Anyway, we can't stand here like this." "Like what?" "In your underwear." "OK, I'll také it off." (you are so my girl, když chodíš po čtyřech ve spodním prádle a hledáš, hledal bych s tebou a pak v tobě) "BAG!" "What? What? What is it?!" "BAG." "BAG?" "BAG, BAG!" "WHAT DO YOU MEAN, BAG, BAG?" "A BAG BAG BAG!" "WHAT BAG?" " NO BAG?!" (im dead) (...) "Darling, where have you been? I've been going mad. Look at the state I'm in." (...) "I don't understand why the sheik looks like Philiph. (....) Bože, this movie is so funny, it makes me wanna write a comedy play! V druhé třetině se přesuneme do jednoho z představení, kam režisér zamýšlí zajít pouze jako divák, nicméně je chaotickým, ansáblem donucen jít režírovat a sledujeme tak pro změnu vše zpoza jeviště, jako jsme to předtím sledovali zepředu, během zkoušky. Nicméně, někteří herci jsou na nože, což přidává element a dynamiku do už tak chaotické hry. Postavy se střetávají a míjí, aby tvořily maximální komediální efekt, nicméně skutečné životy a jejich aktéři do hry  zasahují ještě o to více a člověk vidí i celou tu improvizační stránku divadla, vše se propíjí. Film jako tenhle by se dal geniálně pouštět na filmových i divadelních školách. (...) Třetí část pak uzavírá film logicky ukázkou samotné hry. Kam se ale opět propíjí osobní věci představitelů, které tak pak logicky zasahují do děje. A ve hře, která je tolik vypulírovaná okolo toho, kdo se kdy a kde objeví, nebo neobjeví v daný moment, to způsobí absolutní chaos. Připomnělo mi to 'Living in Oblivion'. Tenhle snímek ale sází na humornou překombinovanost ad absurdum a zběsilé tempo, které to ženě do next levelu. Epilog pak uzavírá show větou, kterou už jsem slyšel z vícero úst, že poskládat hry dohromady, ať už jde o divadlo nebo film, je vždy takový, svého druhu, zázrak.

Francouzská cyberpunková jednohubka, který asi nejvíc připomíná věci jako je 'Ghost in the Shell', 'Blade Runner' a cokoliv, kde se objevují asimovské zákony robotiky. Aline (a její zesnulý asistent a patrně i bývalý spolubojovník Carlos, teď žijící jako jakýsi hologram-robot) je soukromá deketivka v realitě a společnosti, kde roboti a lidé žijí pohromadě, kde modulace, kyborgové, organická hmota a uměle vytvořené splývá a nevíte přesně, co je co, co je skutečné, co ne, nicméně hackování, modulování a překračování zákonů se běžně děje. Aline se po openingu, kde po náročné taškařici chytí hackerku, ocitá pověšená na případu pátrání po zmizelé dívce, která hacknula robota ve škole a pak o ní už nikdo neslyšel. S případem za Aline přijde její otec. Jak se později ukáže, když Aline dívku vypátrá, dívka si udělala kopii sebe sama (což je zločin áčkového kalibru), aby mohla sponzorovat svoje chudé, nepracující rodiče a vydělávala si tak extra. Lidé, kteří Aline úkolem pověřili ale, jak se ukáže, nebyli její rodiče, ale třetí strana, která chtěla dívku mrtvou a to se jí také podaří. Frustrovaná Aline navíc, ač se snaží roky přestat, začne opět chlastat. Prim hraje hodně paměť, mozek, informace. Hrdinové se začnou zaplétat do globálního spiknutí, které převrátí řád všeho. Je to velmi slušné a vtáhne to, ale nic, co by tu už v jisté formě nebylo dříve. 7.5/10