Co kdybychom žili společně?

Jeden z mála francouzských poetických filmů, ve kterém mě nechytla ani atmosféra, ani nálada, ani humor, ani všeobjímající radost ze života. Všechno vyjmenované režisér zakomponoval, svědomitě piplal a za pomoci skvělých herců rozvíjel. Díky nim jsem ještě v první polovině doufal, že si všechno sepne. No nesepnulo. Alespoň jsem zjistil, že Jane Fonda je krásná i po sedmdesátce a Pierre Richard ze svého komediálního talentu neztratil vůbec nic. (01.04.2014)

Pět důchodců v jednom domě, to už je slušná přehlídka zdravotních i jiných problémů. Přestože po sociální stránce to vypadá, že francouzští senioři jsou za vodou. Daniel Brühl jim tam trochu snižuje věkový průměr, tedy klasická úlitba německým koproducentům. Postavy jsou uvěřitelné, dobře zahrané, také většina dialogů působí přirozeně (70%). (01.10.2015)

Na komedii málo vtipné, na drama málo realistické... víceméně se nám zvesela podsouvá, jak je stáří fajn a není čeho se bát - při optimálních fyzických, duševních, a v neposlední řadě i materiálních podmínkách si zbytek života můžeme parádně užít. No a když o nějakou tu výsadu - jako hybnost, soudnost a paměť (posledně jmenovaná má kromě nemilých průvodních znaků i drobné výhody - třeba sladké nevědomí o minulosti i budoucnosti) přijdeme, ještě jsou tu přece přátelé... Tak proč tomu nevěřím? No nevím, smutné momentky z ústavů sociální péče jsem viděla mnohokrát, a to, co jsem dostala navíc, bylo jednoduše navíc - poněkud strojená hra na pozdní pohodu s nepostradatelným řešením sexu a jednou docela postradatelnou scénou, předloženou jako důkaz... ostatně, hejskovská poloha umírající! Jane Fondové (ne, že by pořád nestála za štípnutí do zadku, kdyby nějaký měla) a rahotepsko-uličnický vzhled Geraldine Chaplinové buď svědčí o tom, že na stáří se tady jen hrálo, nebo se jedná o udání nových trendů. V prvním případě jsem rozčarovaná a v tom druhém se bojím, jestli dokážu být v osmdesáti dostatečně cool, hyp, fit a hop, protože nabídka k sezení v dopravních prostředcích bude patrně hrubou urážkou. Takže, jestli mě teď omluvíte, jdu si trénovat hvězdice, zadělat na stařeckou anorexii a uložit těsné bokovky do krabice s nápisem MÓDA PRO SÁTILETÉ, protože obrážení marketů po slevách a návštěvám u obvoďáka, dosavadním to vrcholům aktivity a společenského života tuzemských seniorů, pomalu odzvoňuje... (21.03.2015)

Jsou staří, jsou okouzlující a mají pestrou společnost minulost. Co kdybychom žili společně? je ukázkovým filmem na téma spojení sil těch nejlepších z nejlepších a potvrzení skutečnosti, že jen kosmopolitní film, který boří hranice, má smysl. Naše žánrové filmy jako Babí léto nebo Nezralé maliny tento nechává daleko za sebou. (30.11.2012)

Komédia tak trochu, prevládali smutné scény vyvažované patáliami, spôsobovanými nevládnosťou tela či mysle. Film ponúkol zdieľanie dožívania ako perspektívu úniku pred inštitucionálnym zdochýnaním. Možno tak vo Francúzsku. Pre tunajšie páry je film len smutnou ilúziou. Realitou sú otrokárske sociálne domovy, využívajúce nemohúcnosť starých ľudí. Ich ponosy sa riešia: "to je dement, ten/ tá je mimo". Rýchlo sa vyžmýkajú z dôchodku, prepíšu domy na rodinu a zomrú vo vlastných výkaloch či preležaninách s podaním minima splaškového žrádla. Uzákonilo sa, že ak niekto vie poskytnúť dôchodcom základné potreby, poskytuje sociálne služby. A tak sa rozmohli domovy (súkromné domy), kde starenky a starci cielene zomierajú. Nikoho to netrápi, ich produktivita je a bude nulová a potomkovia sú radi, že sa ich lacno zbavia. Správcovia týchto "sociálnych zariadení" bohatnú na rozdiele medzi štátnou podporou pre tieto sociálne zariadenia, dôchodkom doručeným na účet "domova" a tým, čo tým chudákom naozaj ponúknu. Skutočnosť je teda východoeurópska hororová karikatúra ilúzie komunitného bývania, ktorú poskytuje tento inak skvelý film. (03.02.2014)