Víkend na Zuydcoote

Druhá světová válka jako rutinní každodennost z pohledu řadového vojáka a současně jako epizoda dramatického zvratu válečné situace na francouzsko-belgické hranici. Jean Paul Belmondo ve stále mladém věku vystupuje přesvědčivě a suverénně v neorealistickém filmu, který není věnován hvězdám, ale jak napsal také ruský spisovatel Isaac Babel, kapavce. Místo vítězných fanfár tu člověk prohlédá do zmatečnosti a všudypřítomnosti smrti a jen na velmi vzdáleném pozadí tuší první porážky nacistů a nastupující okupaci západoevropské demokratické velmoci. Merleova literární předloha i výrazná výprava tomu všemu propůjčují další rozměr. (17.06.2023)

Velmi by mě zajímalo, kolik tento film stál - protože ve většině záběrech jsou stovky mašírujících vojáků (odhaduji tak kolem jednoho tisíce statistů). Dnes tento problém odstraní pomocí počítačové techniky - tady to je ale všechno tur-natur. Víkend na Zuydcoote je docela příjemný film, na který se překvapivě, hlavně díky asi velkorysému rozpočtu, dobře dívá. Nezapomenutelnou scénou z tohoto snímku se pro mě stává ta, kde německý pilot dopadá na pláž, která je poseta nasranými francouzkými a anglickými vojáky. (26.05.2006)

Víkend na Zuydcoote Belmonda dabuje dr. Stránský :-) Píseň linoucí se z vysílačky je “ J'attendrai ” (francouzsky “já budu čekat” ). Jedná se o populární francouzskou píseň nejprve nazpívanou Rinou Ketty v roce 1938. Stala se oblíbenou písní během druhé světové války. (10.05.2024)

Nejnovější filmové zpracování válečných událostí na Dunkirku od Christophera Nolana jsem neviděl a popravdě mě to nemrzí ani neláká napravit. Verneuilův film kráčí přesně dle mého gusta, střídá nálady včetně několik humorných či též mírně romantických momentů ve velmi dobře namíchaném poměru, aby ještě více v druhé polovině dokázal zapůsobit velkým masakrem, kolem panujícím neklidem, smutkem a uvnitř gradujícím pocitem znechucení nad válkou. Oceňuji odheroizované charaktery postav, ve Víkendu na Zudycoote nezbylo místo na žádné plakátové hrdiny, ale díky civilnímu pojetí postav i celého příběhu se divák velmi snadno dostává pod jejich kůži. Dobře napsané dialogy vystřídává zručně natočená akce, nezapomenutelných scén je hned několik, zvláště jedna nekompromisní odplata, která se (na válečné drama překvapivě) uděje mezi muži ze stejné barikády, a závěrečná sekvence s takřka apokalyptickým nádechem hodně utkví v paměti. Ani při opakovaném zhlédnutí jsem se navzdory dvouhodinové stopáži vůbec nenudil a navíc jsem si tímto filmem skvěle připomněl právě zesnulého Belmonda, jenž tady v hlavní roli naplno využil svůj všestranný herecký talent a v obklopení též skvělého Géreta, Mondyho, Mariella i dalších si mě nesmírně podmanil. ----- „Zabil jsem krysu... Tak jsem v týhle válce zabil aspoň něco.“ [90%] (07.09.2021)

Válečný film zase trochu jinak, a po Nolanově Dunkerku (který ve mně pořád rezonuje), jenž ukázal tuhle historickou událost z pohledu Britů, tu máme tentokrát pohled Francouzů, resp. hlavně vojáka Maillateho, kterého tak skvěle ztvárnil Jean-Paul Belmondo. První, co mě na Víkendu na Zuydcoote zaujalo, jsou bojové scény, nálety Štuk, výbuchy, vše působí velice realisticky (chvílemi to dokonce překonává i Nolanův majstrštyk). Film bez patosu a velkých vlasteneckých proslovů, ale o to silnější (díky kleopatře za tip na tento skvělý válečný kousek a doporučuju dál). (27.08.2017)