sportovec

I v případě nejlépe vypravených děl se opakovaně prokazuje, že chybí-li dílu myšlenka, scénář i režie (v tomto případě klasička Věra Jordánová) hereckou interpretační kvalitu nepočítaje, divácký zážitek je prostě vyloučen. Osobité uchopení islandské pohádky, obsahově bohatý scénář překlenují dobu studiově pojatých inscenací a výprav spíše divadelně než filmově pojatých (Kavčí hory se teprve dostavovaly a technické možnosti Československé televize byly pochopitelně těmito skutečnostmi značně limitovány). Zdá se však, že toto uchopení tématu s důrazem na postižení souladu obsahu a formy v mladších generacích nenalézá - opět z pochopitelných důvodů - dostatečné pochopení a porozumění. Herecky určitě vynikla Obermaierová  a tradičně vysokou úroveň má Cupákovo vypravěčské umění. Odsudek Postráneckého nesdílím; pohádka byla především určena dětem, i když je svou fabulační nápaditostí zajímavá i pro dospělé.

Novinkou, kterou tento dokument podává, je vnitřní rozlišování dinosaurů, jasné vymezení jejich bezpečně doložené teplokrevnosti i zjištění skupinového soužití a soustavné péče o mláďata s doložením srovnatelných jevů mezi současnými plazy.

Dobře zvládnutá hra s rozvernými roztomilostmi je trochu dětinská ve své prostoduše radostné rozvernosti kořeněné hned celou galerií výtečných herců ve znamení feministické péče a pánského scénáře a hudby. Dospělý divák se tak vrací do dětských let a vysloveně si libuje v té hravosti. A jaksi si neuvědomuje, jak se uvolní a rozradostní sám. Janžurová je nepřekonatelnou ježibabou, která by si po svém znehybnění zasloužila čestné místo na zahrádce jako katalyzátor těch rozverných dějů a legrácek.

Dokumentární pořad nese jeho téma, které je samo o sobě třaskavé víc než dost. U Fica chybí podání o kolísání jeho koaličních partnerů; davová shromáždění určitě oslabila jeho odolnost jak sám před několika měsíci uvedl.

Je nutné se smířit s faktem, že tu po čtyřicet - ne padesát let - vládli komunisté. Proto i policejní a speciální služby nemohly nebýt komunistické. A filmy nemohly nerespektovat a nevyzařovat tento fakt. Že tehdejší zpravodajské služby, sloučené do zvláštních správ StB, zasahovaly i případě dovolených užších československých zájmů, by mělo být dnes už zřejmé. A nasálo-li to něco dobrodružné tematiky a je-li to i dnes divácky zajímavé, není důvod to všelijak zaklínat. Je to také naše historická minulost. Aspoň to by mělo být jasné. Těm některým.

Jeden z nejzdařilejších dílů seriálu je šťastný v tom, že se jeho tvůrcům podařilo posunout ztvárnění osmašedesátnického tématu do nadčasové polohy. Soudní scény měly úroveň nejlepších děl Pražského jara (Ošklivá slečna) a přesně vystižená byla i atmosféra osmašedesátnické vesnice: právě na konci šedesátých let začal československý venkov ožívat a potravinová bezpečnost růst. Vynikající herecké výkony Brabcův, Obermaierové, výborně postižená mravní obojetnost tak typická pro určitý druh komunistů - zdaleka ne pro všechny - dává celku mimořádnou působivost. K těmto jménům je nutné přidat i nejmladšího Štěpánka, Nedbala, neselhávajícího ráže, kvalitního Sklenčku a řadu dalších. K pochopení takto pojaté látky jsou ovšem dnes nejen pro mladší generace dostatečné historické vědomosti. A právě v tom může být kámen úrazu.

Česká akčnost v ničem nezaostává za tou americkou a pokud se vydaří, stojí za to. Posazena do československého kontextu - ani ty modré uniformy nechybějí - stupňuje napínavost děje. V tomto případě všechny komponenty fungují mimořádně přesně a propojeně. Kvalita herců včetně tehdy opravdu mladičké Andrlové povznáší a hřeje u srdce. Jedna z nejzdařilejších epizod seriálu.

Kachyňovo ozvláštňující ztvárnění propůjčuje syrové látce z poúnora 1948 vedle básnického nádechu prostor pro výborné herecké výkony, jimž vedle Jiřiny Švorcové a Jiřího Valy vévodí Radovan Lukavský. Pohraniční vesnice nadaná jednotkou stráže hranic navíc zachycuje i zbytky starých financů vyjádřených další hereckou osobností Jaroslavem Marvanem. Obávané slovo ideologie je tu zachyceno v lakonických vzpomínkách na únorové události a v exulantech prchajících na západ do pro některé svobodného světa. Vcelku je to sugestivní obraz té doby, ze které nevyprchala vzpomínka na transfer německočeského obyvatelstva i zacházející obraz staré Šumavy. Za zmínku stojí i obsazení Vladimíra Menšíka v úloze, která jen potvrzuje šířku i hloubku jeho hereckého záběru podobně jako v případě Rudolfa Jelínka.

Mimořádně mravně vyhrocený scénář, dalekosáhle překračující meze polistopadové doby, předestírá skutečný problém s vlásečnicemi přechodových vláken a mezistádií. Povědomí o tom, co je křivda a co pozitivní alternativa, upadá stále zřetelněji a citelněji pro ty, kdo cit a zrak dosud zcela neztratili. Že Jiřina Bohdalová je skutečnou národní umělkyní a herečkou překonávající českou národní mez, by mělo být již národním kulturním dědictvím. K mimořádně kvalitním výkonům se rozehrály i Vlasáková, Beretová a Mihulová. Tahle mezigenerační přehlídka ženské české Thálie je opřená o promyšlenou Strachovu režii. Kdo koho v tomto nahodilém mravním minikolektivu podvedl či nepodvedl zůstává otevřenou otázkou, protože násobení vin a nevin je vždy problematické samo o sobě.

Je to nezvyklé a objevné téma pořadů z živočišné říše.