Nová strašidla

Nedoceňovaný povídkový klenot pozdního neorealismu se obírá problémy ne sociálního strádání, které ho uvedly ve čtyřicátých letech do života, ale aktuální situací sedmdesátých let. Dílka se v širokém časovém i tematickém záběru dotýkají prakticky všech bolavých míst tehdejší společnosti. Za zmínku stojí úzká vázanost autorů, předních filmových režisérů, na komunistickou symboliku (platí to hned pro úvodní "kněžskou-kardinálskou" povídku naznačující, že fráze není výtvorem naší současnosti, ale její trvání je delší, než si kdo dovede představit a hlavně připustit). Mrazí z hrozeb terorismu, který byl v dobé skutečnosti všudypřítomný. Obdobně vyznívá i asociální "socková" povídka živě připomínající i naše zkušenosti. Spolu s jinými filmy té doby (TERASA, RODINA, ALOZANFÁN) jsme konfrontováni s fukuyamovským "koncem dějin" a nástupem bezhodnotové a bezpříznakové společnosti "destilovaných hodnot" naší současnosti. V případě tohoto nevšedního díla se tak stalo ovšem způsobem, který je vší "bezpříznakovosti" záměrně prost. K potěše nejen tvůrců, ale zejména jejich poučených diváků. (12.09.2007)

Drazí kolegové, četl jsem Vaše komentáře a ač to většinou nedělám proto, abych vyjádřil svůj názor, udělám vyjímku. Rád bych odpověděl na vaše názory kromě uživatele Corto - NE, NE, NE ... nemyslím si, že bych byl tak nechápavý a ani si nemyslím, že bych neměl rád Italský humor, je spoustu Italských filmů u kterých jsem se skvěle pobavil, ale tenhle snímek mezi ně bohužel nepatřil. S humorem Nová strašidla neměli vůbec nic společného. Možná bych film přejmenoval na Novodobé strašáky. Modlil jsem se, aby byl už konec a stále čekal na zábavu alespoň v jedné povídce. Humoru jsem se dočkal pouze v úseku o restauraci, kde se melou dva zaměstnanci za který dávám jednu hvězdu, jinak to stálo za starou belu. (19.03.2009)

Skvělý film, poskládaný z žánrově trochu nesourodých povídek. U některých se divák od plic zasměje, u některých jej snad i trochu zamrazí, ale každopádně mají všechny vysokou úroveň po řemeslné stránce. Vyzdvihl bych zejména povídku s Ugo Tognazzzim jako poněkud mentálně jednodušším chlapíkem a jeho maminkou - "sběratelkou". Ale je jich tam skvělých více. Za vidění stojí vlastně určitě všechny. (19.03.2003)

Bohužel pozapomenutý satirický klenot, mezi povídkovými filmy nepřekonaný. Tři průměrnější a sedm brilantních povídek (..."Zase si z nich udělal blbce..."..."...Zavři okno, Jeníčku, lidé jsou zlí, ukradli by nám naše zlato..."..."Vše je v nejlepším pořádku, maminko, váš kufr jsme vzali s sebou..."..."A vidíte, vypadáte mnohem lépe, i krvácet jste přestal..."..."Už se to nese...". A jedna (Beze slov) vymykající se všemu a předbíhající svou nejkrutější (a pro mne možná provždy nejneočekávanější) pointou světové dějiny o desetiletí.... (10.09.2006)

Jednotlivé krátké povídky na mě zapůsobily různorodým dojmem, jedny byly více vtipné a zábavné, jiné mrazivé až frustrující (pro mě nejvíc příhoda s matičkou a starobincem). Někdy totiž až nepříjemným způsobem ukazují společenské i lidské charakterní neduhy, tvůrci nezůstávají dlužni ani prohnilému světu šoubyznysu v povídce, která začíná tak hezkým vystoupením zpěvačky. Všechny povídky ale mají společný jistý tragický prvek i výrazný černý a ironický humor, dokážou něčím upoutat (včetně imbecilního „Jeníčka a maminky“) a mnohé se blýsknou hezky krutou pointou. Ta v povídce s krásnou letuškou Ornellou Mutti a originálně využitým soundtrackem ze dvou známých písní byla obzvlášť úderným překvapením, evokujícím mrazivé pointy na letišti v Twilight Zone. Během hořce absurdní noční jízdy s Alberto Sordim a jeho naloženým pacientem jsem měl pocit, že tady se zase nápadem (byť s odlišnou sestavou) a atmosférou inspiroval Jim Jarmusch, když točil Noc na Zemi s legendární římskou povídkou. Osobitným drobným zážitkem jsou sólové komické výstupy Gassmana na kůru a Sordiho nad rakví během pohřbu. Nebožtík musel mít úpřimnou radost. :) A co říci na „Vzorného občana“, pokud jde o můj osobní pocit, sám netuším, neboť tak geniálně za pár minut podanou ukázku inspirace k optimistickému životu a současně uzemňující sociální kritiku v jednom balení jsem snad ještě neviděl. Pár segmentů v čele s „Jeníčkem a maminkou“ i přehnaně fraškovitým zápasem kuchařů mi sice nedovolí dát plný počet, ale rozhodně jde o jeden z těch povídkových filmů, z nichž si toho dost budu pamatovat ještě dlouho. [80%] (03.06.2023)