Venuše v kožichu

Vejděte, a vdívejte se, vede vás rámování snímku, veni, vidi.... vejdete, vdíváte se - a zažijete sevřenou, s nadhledem rytmizovanou, hutnou a strhující několikanásobnou katarzi: na postavě divadelního režiséra, kterého co pět vteřin majzne pomyslnou holí logického i existenciálního obratu v hovoru i v dění jeno sexy sensei, který na sebe vzal podobu náhle se zjevivší herečky na konkurzu, a pádně ho krok za krokem vyléčí z egoistických bolístek a naivních představ o jeho režírování i o jeho životě. *** Nebude vám stačit vidět to jednou, abyste si užili ten překvapivý spád a zároveň stihli vychutnat i tu moudrost, fascinativnost, ladnost, šarm a krásu, vnadnou proradnost i bezelstnou oddanost, jak divadla, tak filmu, jak herectví, tak režírování, v tom mistrně do dechberoucích obrátek vyšroubovaného dialogu dvou. Kéž by to ještě pokračovalo. (05.02.2015)

Dva dobří herci na divadelních prknech.. Roman Polanski si rád pohrává i hraje (to všichni víme, že..) a v tomto snímku je to znát na 100%, vsadil na živočišnost své manželky (ostatně jako obvykle) a herecký um Amalrica.. Příběh režiséra a herečky, prolínání rolí a světů, záměny postav a dialogy - to vše je působivé a k zamyšlení.. Drobné a nepodstatné připomínky si nechám od cesty.. (29.03.2022)

Když se mi něco opravdu líbí, často se k tomu vracím. Ať už je to písnička, kniha, divadelní představení nebo film. Tento film jsem viděla 6x v průběhu pěti dnů a teď už to ani nepočítám. Pokud jsem se na něj náhodou nedívala, zbytek dne jsem o něm stejně přemýšlela a v hlavě mi zněla jeho nádherná hudba. Tak jako právě teď. Trošku se bojím, jestli o něm už konečně někdy přemýšlet přestanu. Strašně moc se mi líbí filmy, ve kterých se jejich postavám plní jejich sny. Když s nimi můžu hluboce vnímat jejich potěšení, radost, ten úžasný pocit štěstí, někdy uspokojení, vzrušení. Zrovna tak mě okouzlují a zároveň ničí filmy, ve kterých jeden druhému svěří svá nejtajnější přání a touhy a zůstává nepochopen (La Pianiste). La Vénus à la fourrure je jedním z takových filmů. Přestože to asi tak má být, že mám mít problém přijít na odpovědi na těch milion otázek, co se mi honí hlavou, jedno snad vím jistě. Qui demande, apprend - Qui ne demande rien, n´a rien. Líná huba, holý neštěstí. Co z toho, že sen se plní, když ten druhý to vidí jinak? Jako sexismus, pornografii, degradaci žen? A opačně to vidět prostě nechce? To asi mělo být jedním z varování. Co na tom, když vám na dveře zaklepe krásná, přitažlivá, inteligentní, talentovaná a všehoschopná žena (tak trochu poručík Columbo, Pretty woman a Mary Poppins), evidentně s fotografickou pamětí, kterou ale vedou úplně jiné pohnutky k tomu, aby to s vámi hrála až do konce a navíc, i přes její inteligenci, jí stále něco skutečně podstatného uniká? Třeba ta finální část? Nic ho přece nenutilo v tom i na konci pokračovat, ale on to chtěl, byl za to rád a jeho nejtajnější sen se pomalu stával skutečností. Fandila jsem mu! Neuvěřitelně dojemná záležitost! Když tu opět přichází ona nevědomost, tentokrát však na jeho straně. Nenapsal snad on sám, že když mi lichotíte, cítím v tom lest? Škoda toho finále, v mých fantaziích to v tomhle filmu dopadá malinko jinak. Určitě se ale neunáhlím, když tady napíšu, že to byl ten nejlepší a nejkouzelnější film, který jsem kdy viděla. Ideální spojení prostředí – divadlo!, scénáře, dialogů plných touhy, rozechvění, vášně, temperamentu a především humoru. Oba představitelé prudce atraktivní, šikovní a jako bonus navíc, mluvící francouzsky! (až na pár anglických vsuvek - pourquoi?) Který jazyk je svůdnější než právě francouzština? A to čekání, kdy už se konečně vzájemně dotknou, ve vzduchu je cítit napětí, takřka elektrizující, a pak to přichází a graduje. Bravo Vám oběma a samozřejmě panu režisérovi, dostali jste mě, totálně a navždycky! Splendide! (30.11.2018)

[AFF 2014] Božské! A sexistické... Polanskému toľko otĺkali o hlavu, že sú jeho posledné filmy komornými divadelnými inscenáciami, až si jednu takú stopercentnú natočil - s dejiskom v jednom divadle, točiacu sa okolo jednej divadelnej hry a dvoch postáv - jej autora a režiséra v jednej osobe plus záhadnú, zmyselnú adeptku na hlavnú rolu. A podľa divadelnej predlohy. Všetky významy servíruje Polanski divákovi čisto pre pobavenie na striebornom podnose. Mužská/ženská dominancia a ich prelínanie, sado-maso hrátky a ľahká, pikantná erotickosť. Emannuelle Seigner (jej vzťah s Polanskim dáva príbehu novú významovú rovinu) a Mathieu Amalric na plátne žiaria. 90% (28.06.2014)

Wilhelm Reich, známy psychiater, charakterizoval masochizmus ako sadizmus obrátený smerom dovnútra. Zároveň pridáva štyri charakteristické znaky masochizmu: a) tendencia k nepríjemnému chovaniu, b) tendencia k sebapoškodzovaniu a sebahodnoteniu, c) vášeň k trápeniu iných aj seba, d) prítomný pocit utrpenia. Všetky tieto znaky sa v rôznych formách a časoch objavujú v tejto skvelej konverzačnej dráme o dvoch hercoch. A zároveň svojráznej rovnomennej adaptácii slávneho románu Leopolda von Sachera-Masocha. (20.12.2020)