Suvenýr

Snaživý a velmi intimní autobiografický portrét ženy, která si není jistá téměř ničím, od svého milence po vlastní filmovou tvorbu. Vstupte pouze pokud přijmete introspektivní dialogy o podstatě filmového umění a skutečnost, že ústřední toxický vztah není nikdy zcela obhájený. Úmyslná fragmentárnost a roztěkanost příběhu má za cíl, aby si divák sám doplnil mezírky, ale nemůžu se ubránit dojmu, že to výslednému celku částečně škodí. Láska k Tonymu se kvůli tomu jeví ještě méně pochopitelně, jako by Joanna Hogg automaticky počítala s tím, že její "zobrazení reality" zkrátka musí být univerzálně přenositelné na všechny, a přitom zapomněla na vlastní slova, že oba hrdinové jsou ve své podstatě absolutní podivíni. I tak - Swinton-Byrne a Burke jsou senzační a konec je nádherným příslibem druhého dílu. (02.11.2021)

(35/2023) / Vcelku chápem, že veľa ľuďom sa film zdá prázdny a úmorný. Ono totižto vyžaduje aktívny vstup od diváka. Ja som sa od začiatku cítil pohltený a emócie síce nie prvoplánové, sú tam a sú naozaj silné. Toxický vzťah, coming of age, životné smerovanie. Silné témy. Ja som maximálne ukojený, emočne aj filmovo. (9/10) (10.05.2023)

Keď si predstavím ten scenár sám o sebe, tak to vyznieva dramatickým potenciálom vcelku nádejne. Avšak to prevedenie bolo na môj vkus príliš "artové" - čudné, mdlé, nevýrazné, ba priam nudné. Od epického vývoja, cez ťažkopádne dialógy, až po malátny vizuál. Takže celkovo sa moja pozornosť unášala skôr k sledovaniu časomiery ako k samotnému filmu. Ale možno sa niekomu bude páčiť. Mne nie, 1* za kostru scenáru. (30.10.2020)

Pro mě filmové zjevení. Po takové spoustě let člověk není úplně připravený, že by od filmového média dostal ještě úplně novou, a k tomu uhrančivě vysokou, kvalitu toho, jak citlivě se film může dotýkat života a sebereflexe, o to umocněnější, že svůj studentský život, svoji pozici v rodině venkovských aristokratů, svoje polapení v nesymetrickém, leč fascinujícím a silně, ale ne nutně zhoubně formativním vztahu s výrazně starším, inteligentním, křehkým i arogantním mužem pochybné existence a svůj v nejistotách dospívání a zrání se formující vztah k filmové tvorbě a možnostem i k filmovým institucím tu v prostředí londýnských intelektuálů 80. let s odstupem tří dekád reflektuje úspěšná osobitá filmová režisérka. A přitom, a to je na tom celém naprosto zásadní, zůstává její filmový počin plnohodnotně vyváženým, intelektuálně nepřetíženým, smyslově a esteticky vrcholně uspokojivým, pokorně krásným vyprávěcím uměním. Není to biografie, není to terapie, není to analýza ani zfilmovaný deníček, je to svrchovaný, divácky vstřícný, vysoce citlivý, nádherně nasnímaný, zahraný i zrežírovaný krásný film. *** Strhující je i obsazení: Joanna Hogg se od dětství přátelila se svou vrstevnicí Tildou Swinton, na filmové škole byly spolužačky a zůstávají celoživotně dobrými přítelkyněmi. Dcera Tildy Swinton, Honor, je kmotřenkou Joanny Hogg. Vznikla tak unikátní příležitost obsadit ty dvě do rolí mladé studentky Joanny či spíše jejího alterega  Julii a její matky. Honor si dokonce nastudovala deníky, které si tehdy Joanna jako studentka vedla. A ocenila jsem i to, že matka ve filmu dlouho zůstává nenápadně upozaděna, aby pak sehrála svoji klíčovou roli, jak už je tak údělem dobrých matek, a že to Joannu nestrhlo k tomu dát jí více prostoru a zviditelnění jen proto, že ji hraje Tilda Swinton. *** Během přijímaček postava Julii ve filmu vysvětluje profesorům svůj záměr, že při natáčení svého filmu z dělnického prostředí zahnívajícího maloměsta by ráda vycházela ze skutečných reálií a sledovala skutečné osoby, ale že nechce natáčet dokument, nýbrž reálné poklady použít k vytvoření nových postav, které by lépe odpovídaly jejímu pojetí.  Něco takového se děje i ve filmu, který sledujeme. *** A mimochodem, osmdesátkový soundtrack je tu naprosto fantastický. *** Výjimečná dvojprojekce celého diptychu byla fantasticky připravená v Bio Oko v rámci cyklu Girl Power, můj velký dík patří hlavně Anně Krejčířové za vtahující představení výjimečného díla i osobnosti Joanny Hogg. A samozřejmě Tereze D., že mě tam vytáhla. *~ (22.09.2023)

Intimní introspektivní pohled režisérky na její mládí počátkem osmdesátých let, kdy studovala na filmové škole, prožívala první lásku a tvořila svůj první film. Děj se odehrává v prostředí vyšší střední třídy, chování postav je kultivované, zdrženlivé a nevtíravé, jejich angličtina je noblesní. Film dostal název podle drobného portrétu Fragonarda, dalším suvenýrem je šátek, který se několikrát mihne dějem. Čtvrté dílo výrazově originální režisérky dokládá její rostoucí uměleckou zralost a je vysoce hodnoceno anglickou kritikou, jak je zřejmé z komentářů: https://www.slantmagazine.com/film/review-the-souvenir-is-a-knotty-trip-down-memory-lane/ https://www.eyeforfilm.co.uk/review/the-souvenir-2019-film-review-by-anne-katrin-titze https://www.bfi.org.uk/news-opinion/sight-sound-magazine/reviews-recommendations/souvenir-joanna-hogg-self-portrait-young-artist-1980s-london . Anketa Sound & Sight vyhodnotila dílo jako nejlepší film roku 2019: https://www.worldofreel.com/blog/2019/11/sight-amp-sound-names-the-souvenir-the-best-film-of-2019 (28.07.2019)