Společnost mrtvých básníků

Jak jen to ten Peter Weir dělá? Kolik pravdivých slov a emocí dokáže dostat do jednoho dvouhodinového filmu? A vlastně do každého svého filmu. Ať vypráví o škole chlapecké či dívčí, vždy mě dokáže jeho příběh pohltit a podivně „nalomit“. K mému setkání se Společností mrtvých básníků došlo sice poměrně pozdě, nicméně toho dlouhého čekání nelituji – viděla jsem film v ten pravý čas. Viděla... a pochopila. Tváře, jenž neznám, ale jejichž myšlenky mi rozhodně nejsou cizí. Skupina mladých lidí, třída jako každá jiná. Je zde frajírek, obrýlený kluk v první lavici, nadějný herec i zasněný mladík s duší básníka. A také učitel, který je probudí. „Carpe Diem. Seize the day.“ Jsem ráda probuzená. A tenhle film mi to znovu připomenul. "I went into the woods because I wanted to live deliberately. I wanted to live deep and suck out all the marrow of life... to put to rout all that was not life; and not, when I came to die, discover that I had not lived. " (17.11.2007)

Nemůžu za to, ale nevěřím, že se můžou na světě dít takové věci... chtěl bych vidět sedumnástiletého kluka, který by se choval tak jako ti v tom filmu... "naivita" prostupující celý film mi strašně vadila... a ta poslední scéna mě fakt dostala... klasicé hollywoodské postupy, určitě to dostalo kotel oscarů... Něco jako Pravidla moštárny : špatně zpracovaný dobrý nápad. (13.04.2005)

Je to o tom vymočit se konformitě do obličeje. Je to o tom najít odvahu a rozvázat ty provazy co škrtí, jen aby člověk následně udělal krok do neznáma. Je to o přirozenosti, která zdaleka nemusí být nejlepší a bezpečná, ale rozhodně krásně voní a osvobozuje. Náhubkujeme se navzájem námi vytvářenou společností již od narození. Bez kultury bychom sice byli rychle vymírající banda sebevražedných a zranitelných sólo zvířat, člověk si ale v tom soukolí musí snažit ponechat co největší povědomí o sobě samém. Masa nemá ráda barvy, já miluju barvy. Masa je nudná a já mám rád když z lidí tečou emoce a cítím alespoň náznak nepromyšlené a upřímné odlišnosti. Je důležité být výjimečný. Film byl naivní a svou k pousmání vysněnou realitou romanticky v jiném světě zasazený. Ve světě kde je až moc jednoduché vše černobíle oddělit ( snad až na časem trpké carpe diem) a tradice smrdí. Ale to k tomu jednoduše patří. Takový svět tohoto společenství byl a hodnocením jeho reálií se pasujeme na úroveň toho politováníhodného vězně s řetězem obmotaným okolo duše, jehož tíhu už ani nevnímá. Je těžké nebýt zabedněný a slepý srab. ___ Robin Williams mi připomněl, jak výborný je herec. Študenti byli přecijen na můj styl až moc velcí přizdisráči. Ta do poslední chvíle natahovaná rezignovanost mi málem mou pěstí zničila monitor. (19.03.2011)

Už před zhlédnutím mě zaujalo téma, samotný film pak ještě víc. Stejně jako žáci jsem se nedočkavě těšil na každou další hodinu s novým učitelem a jeho výuka mě moc bavila. Užíval jsem si též tu atmosféru objevování neznámého a zároveň několik magických momentek. Líbila se mi režisérova práce s divákovými emocemi a musím také ocenit casting. Hlavně Robin Williams byl ve své roli skvělý, ale ani představitelé studentů nijak nezaostávali, nejvíc z nich mě zaujal Robert Sean Leonard. Kupříkladu z jeho pohledu chvíli před…mě hodně mrazilo a v ten moment jsem cítil maximální naladění se na postavu. Jistě, našlo by se pár slabších scén či detailů, mám na mysli zejména pasáž „zjištění stavu“ (s nehodícím se zpomalováním) a také klišoidně zvolený typ zrádce, ale nešlo o nic, co by mě vyloženě naštvalo/zklamalo. A naopak samotnou kapitolou by mohl být excelentní konec. Ano, můžete ho mít za naivní, ale…dobrovolně se přiznávám, že mě osobně dokonale dojal a považuju ho za parádní tečku. Celkově to vidím na slabších 5*. (13.07.2016)

Carpe diem! Některé filmy je dobré si jednou za pár let připomenou... a znovu podle nich začít žít. Víc než jenom Přelet nad kukaččím hnízdem pro teenagery. Plnohodnotný autorský počin Petera Weira, který zde opět (jako v Pikniku na Hanging Rock) proniká do světa uzavřené, přísnými pravidly sešněrované společnosti, a zkoumá, k čemu dojde po překročení neviditelných hranic racionálna. Scény nočních výprav do tajuplné přírody, během nichž se recitace vznešených veršů spontánně prolíná se sestupem k divošským pudům uvnitř člověka, jsou stejně magické jako v Pikniku. Jenom civilizační nadstavba kolem nich je tentokrát důmyslněji vystavěná a promyšleněji nasnímána (symetrické kompozice scén ve velké hale, přechod od teplých k chladným barvám, točení se ve víru básnické inspirace, význam každé výměny pohledu mezi učitelem a žákem). Robin Williams hraje učitele, kterého většina z nás nikdy neměla a mít nebude, ale pro radu si za ním díky Weirovu nestárnoucímu filmu můžeme zajít kdykoli. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, Dale, Aidan, Cimr, cure (04.04.2009)