Tenkrát v Americe

Zfilmovaná nostalgie. Jsou snímky, pro které je i maximální hodnocení příliš těsné. Leoneho magnus opum takovým dílem je. Těžko ho však adekvátně zhodnotit, jelikož i po letech uvedená čtyřhodinová verze, je stále příliš krátká na to, aby zcela odkryla veškeré dějové linky, které měl natočené. Takto zůstává hodně nakousnutých, ale nedořečených. Chtělo by to uvést původně zamýšlený a Leonem vysněný sestřih. Takto zbývá nostalgická historická freska, kterou ohromně citlivě a zkušeně vede přes tři časová období za podpory geniální Morriconeho hudby, famózních herců, úžasné technické stránky i výtečné výpravy. Nejlepší část snímku je ovšem hnedka první třetina. Tam je Leoneho vyprávění nejsilnější, protože nejosobnější. (14.01.2007)

„Takto sa mi chceš pomstiť?“ – „Nie. Takto to proste vidím.“ Geniálne presvedčivá, autentická výprava, realistické davové scény, kostýmy, kamera. Na tú dobu šokujúce výbuchy násilia. Čarokrásna, magická, opantávajúca, podmanivá hudba. K tomu výkvet Hollywoodu v čele s Woodsom a De Nirom. Na De Nirovi sa mi páčilo, ako tlmene to poňal, ako premýšľa a až potom koná, nenechá sa zbytočne ovládať vášňami, pocitmi. Úplne som nepochopil, prečo mám sledovať niekoľkominútové znásilnenie vo filme, ktorý je o mafii a nie o znásilnení, ale budiž, asi to režisér považoval za dôležité pre lepšie vykreslenie (ne)charakteru danej postavy, čo ale bolo stále divné, keďže i po tejto nechutnej scéne mala byť daná postava divákovi relatívne sympatická. S na prvý pohľad šialenou minutážou som nemal žiadny problém. Tvorcom umožnila výstižnejšie sa dostať antagonistom pod kožu a prísť s dlhými, skvelými scénami. Ale fakt je, že miestami to predsa len jemne nudilo (a rušila ma odľahčená pasáž s Dannym Aiellom). Istú stagnáciu ale vcelku spoľahlivo skoro zakaždým zlikvidovali striedajúce sa časové línie. Mne sa najviac páčila posledná, najpomalšia, kedy už  človek rekapituluje, vlastné spomienky mu pripadajú ako spomienky cudzieho človeka a väčšina známych a kamarátov je mŕtva. „Víťaza poznáš hneď na začiatku.“ (09.03.2023)

Důstojná tečka za Leoneho dílem ano, nějakým zásadním filmovým skvostem bych ale Once Upon a Time in America nenazýval. Rozmáchlý gangsterský epos líčí osudy židovských přátel-antihrdinů, z kterých se postupně stávají vlivní gangsteři. Složitá flashbacková struktura a hlavně neuvěřitelná stopáž (film má 229 minut, režisérská verze je ještě vydatnější) sehrály znovu svou zásadní roli na cestě za divákem. Kamenujte mě, ale producentům se ani moc nedivím. Nepronikl jsem do postav, do děje, do situací. Herecké výkony mě do kolen rozhodně nedostávaly a obávám se, že už nikdy nebudu mít sílu názor změnit. (06.05.2013)

Čtyřhodinové epické dílo, kde všechno perfektně funguje a kde Leoneho poetika dosáhla vrcholu (také proto, že potom již nic nestihnul natočit). Vzal gangsterský žánr za svůj podobně jako western, absorboval všechna jeho pravidla a přizpůsobil je svému vidění. Dokonalý film, který zachycuje údobí několika desítek let, přeskakuje v čase ze záběru na záběr bez vysvětlujících titulků či zamlžování obrazu, jedinou nápovědou je výrazná Morriconeho hudba, charakterizující dobu, kterou zrovna sledujeme. Leoneho schopnost pracovat s tempem a obrazem je fascinující a podmanivá, pracuje s nejmenšími detaily filmu, takže člověk i napotřetí nedokáže pochytit všechno, co režisér do svého snímku vložil. (23.07.2004)

Dalo by se říct - dechberoucí útok na divákovu mysl. Dost možná i román v (pohyblivých) obrazech. Opravdu velký film, ale nikoliv pompézní velkofilm. Pořád se mi na mysl vtírá spojení "Leonovský Kmotr", a přitom mi to těmi flashbacky a pomalým tempem a nevím čím vším ještě strašlivě připomíná Tenkrát Na Západě. To asi bude ten autorský rukopis. Každopádně - opět božský Ennio Morricone. (08.07.2005)