Oáza

V téhle oáze se divák zasměje. Bohužel, nechtěně. A užije si trochu té bojové vřavy, ale mezitím asi tak třikrát usne, protře si obličej, zamžourá očima, následně vypleští oči z toho, co to má před sebou za debilně obsazenou slátaninu v děsně nekvalitním technickém a obrazovém provedení. Režisér Zbyněk Brynych byl mimořádný fušer. Zřejmě ho "komáři" museli děsně obdivovat a s láskou k Sovětskému svazu mu dali v čase normalizace šanci natočit si hru na vojáčky ve kterém svoji významnou roli sehrála číslovka 7, která se táhne napříč filmovou historií: 7 samurajů, 7 statečných, 7 milionů v krabici od vína. Což o to, prostředí pouště je na tehdejší dobu exotika mimořádná, ale když se v ní povaluje sedm tatrmanů, tak už to taková bomba není. Nejhůře dopadl tlustý Hrušínský. Lilo z něj jako z konve. Nejhorší role v jeho kariéře. Josefa Bláhu má většina diváků spojeného s komediemi. Je pravda, že měl mimořádný talent pro herecké chameleonství, ale to, co předvedl v "Signum Laudis", je pouhým stínem v téhle frašce. Někdejší urostlý, slovenský lamač srdcí Kvietik byl pak zřejmě jediným, komu jsem byl ochoten věřit jeho roli. Ostatní byli snesitelní, ale role nepojali uvěřitelným způsobem. Herci určitě zaslouží obdiv za náročné natáčení v písečných dunách, ale bud to chtělo vyměnit režiséra, anebo kompletně přepsat scénář. Film je to roztahaný a dějově by obléhání studny vystačilo na krátkometrážní povídku o délce dvaceti minut, ne na celovečerní film. Z filmu se line dusno, vedro, sluneční žár, který divák pocítí téměř fyzicky, což je jeden z nejpůsobivějších kladů filmu, kterých bylo jinak poskrovnu. Příběh sedmi uprchlíků z cizinecké legie svádějící boj s nepřítelem je však vyveden maximálně nekvalitně, což je svým způsobem škoda, přijmu-li fakt v jaké době vznikl a že se film vymykal normalizačním slátaninám, které upadly v zapomnění. Jenže to samé postihlo i tohle malé, válečné drama, které aby bylo velké, muselo by nabídnout i nějaké velké a významné až nezapomenutelné momenty bez aplikovaného monotonniho rázu vyprávění, kvalitnější obraz s nezkreslenou barvou, méně karikované postavy, zajímavý a koncepčně funkční scénář a v neposlední řadě řemeslně kvalitní režii. Ani jedno film nemá. Nezbývá než se téhle oáze vyhnout. Mé hodnocení: 20% (08.09.2014)

Troufnu si říct, že jeden z nejlepších českých válečných filmů. Samozřejmě v určitých věcech (triky, spád a rychlost děje) nedosahuje na Tmavomodrý svět ani na Nebeské jezdce, ale o to nejde. Tohle je především o psychologii hlavních postav a o jejím rozkladu. Rudolf Hrušínský mi sice taky přišel na legionáře trošku mohutnější, ale to neznamená, že by hrál špatně. Děj je pomalejší a občas to vážně vypadá, že autoři nevěděli, o čem točit a že jim to vedro taky lezlo na mozek, ale mně to vůbec nevadilo. Připomínalo mi to tím trošku leoneovky. Hudba se mi hodně líbila, tedy ta melodie z toho orchestrionu (myslíte, že je to ten od chalupářů s jiným vnitřkem?). Jen je velká škoda toho konce. Nejspíš je vážně nedodělanej (ještě zůstávají čtyři nebo pět lidí a pak se náhle objeví Radoslav Brzobohatý a řekne, že přežili jen dva). Co se týká propagandy, tak jí tu je minimum. Všichni náckové tu nejsou vyšinutí vrazi, jen jeden ano (Vinklář). A taky proto se začnou nakonec zabíjet. Ne proto, že by Němci plánovali nějakou past, ale protože vzájemná důvěra je ještě příliš křehká, příliš neduživá, než aby přežila první výstřely. Kdyby to byla jedna jednotka, zneškodnili by střílejícího. Ale oni to byli nepřátelé. A navíc to ani není poprvé, co se ve filmu něco podobnýho stalo. (15.08.2006)

Velice podarená dráma mapujúca posádku fyzicky a psychicky vyčerpaných vojakov, ktorí po niekoľko dňovom putovaní Saharou najdú zdroj vody obsadený nepriteľskými vojakmi. Nastáva zajatie, boj o studňu, prichádzajú fatamorgány, mentálne skraty, etické, morálne zásady sú pod tlakom ťažko skúšaného pudu sebazáchovy človeka na minimálnom životnom priestore v extrémnom prostredí. Celú túto veľmi sugestívnu podívanú trochu kazí finálny dobový odkaz (nemožnost sa zmierenia sa s fašizmom), ktorý trochu nemotorne stavia ideológiu nad ľudskosť. (30.08.2006)

Z hlediska námětu a exotických exteriérů, kde se celý děj odehrává na poušti, se v dějinách československého filmu jedná o pěkně raritní snímek. Obsazení je dokonalé, fakt radost sledovat všechny herce, to je zážitek nad zážitky! Nemá cenu jmenovat, každý je nezapomenutelný. Širokoúhlá kamera Josefa Vaniše vyloženě kouzlí nádherné záběry a scenérie a umně si pohrává s různým zaostřováním a snímáním detailů, buď obličejů nebo rekvizit. Začátek filmu je jak z nějakého westernu, záběry na herce, zastavení kamery a jméno herce napsané parádním písemným fondem. Do toho jazzová hudba Jiřího Sternwalda a já čumím jak péro! Během děje atmosféra houstne, hudba už místo jazzu brouzdá v expresivním ruchu a zvucích a postavy začínají naplno projevovat svoje charaktery. Bez vody na poušti leckomu hrábne. Divím se, že už jen kvůli tématu českých legionářů mohl film vůbec projít a být natočen, v závěru je však poznat, že byl krapet sestříhán a konec působí dost ukvapeně a věta, že s fašizmem nelze jinak než bojovat, byla vyloženě dotočena na zakázku cenzorů. Přesto se však film do širší distribuce nedostal a z kin byl brzy stažen. I přes ten strmý závěr hodnotím plným počtem! (09.03.2020)

klasický film o vojácích dvou stran, co byli drze náhodou do jedné kupy svedeny se vším, co k tomu patří a bylo viděno na x místech, jenže tady to nahoru táhne věcí vícero a to herecká skvadra a skvělé dialogy, takže očekávané a dané scény nepůsobí špatně. Pátá hvězdička je hlavně (ale ne zcela) za samotný závěr. [Mimochodem, předchozí text je trošku upravený a zkrácený komentář k Un taxi pour Tobrouk, který je z neménlich stejného ranku] Je docela zajímavé, že ve filmu, kde se střetnou českoslovenští legionáři a Němci nezazní ani jednou němčina a všichni hovoří plynnou češtinou ☺ - to ale vůbec nevadí, alespoň mě, už vzhledem k tomu, že tak odpadají nutné scény neporozumění, které zpravidla bývají nudnější (jako např. v Kříži cti). Psychologie postav je zajímavá (kdo jiný mohl dostat ten největší "kalibr", než excelentní Hrušínský) a velkým plusem je pro mě fakt, že se nekoná žádné velké kamarádíčkování, ale jen jakýsi sňatek z rozumu. Posledních pár vět Brzobohatého v dovětku ignoruju, protože jsou až moc politického ladění (ale přesto ne prokokomunistické, přírodní úkaz) a podle mého se vůbec nehodí k vyznění jinak skvělého a opomíjeného filmu. " Ticho... To je krásný... " ps: skvělej plakát (19.05.2013)