Stvořitel

„TO DÍTĚ NÁS SPASÍ…“   Vzpomeňte na všechny ty parádně udělaný sci-fi a tohle si k nim klidně přidejte. Pak se uklidněte a vybavte si všechny ty sračkoidní příběhy, který vás po jakýmsi očekávání, pěkně nasrali. A stvořili jste „The Creator“… Problém bude v Garethovi Edwardsovi, ze kterýho se (zřejmě) filmovej všeuměl nestane. (Ne vole, ani díky spolupráci s Weitzem…) Ale vlastně i to je kumšt… dokázat za ty prachy vytvořit film, nevzbuzující žádný emoce. P.S.: Ten vizuál je fakt zajímavej, kvůli němu dám 3*!/// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Aby film získal atmosféru klasických hollywoodských eposů, jako třeba „Ben-Hur“ (1959), rozhodli se filmaři natáčet v ultraširokoúhlém poměru stran 2,76:1. 2.) Natáčelo se také filmařskou metodou zvanou „Guerilla filmmaking“. To znamená, že se točí v malejch týmech, s omezenejma rekvizitama a využívají se jakékoli dostupné zdroje, místa a vybavení. Často se točí bez povolení k natáčení. Díky tomu se film, který by jinak stál 300 mil. USD, podařilo natočit za miliónů 80. 3.) Thx za titule „Vojtěch Kostiha“. ///                         PŘÍBĚH  ***  HUMOR  ne  AKCE  ***  NAPĚTÍ  * (22.11.2023)

Hodně mi to, což míním jako pochvalu, připomínalo Snow Crash (u nás jako Sníh) nebo Neuromancera. Tempem, množstvím frenetické akce, zvláštní melancholií, která tím vane, včetně, mimo jiné, hrdé škvárovosti. Pravda, možná by to pár minut navíc sneslo, aby některé motivy mohly trochu víc roztáhnout křídla, ale jinak je to velkolepá jízda, která mě stejnou měrou dojímala i držela v napětí na kraji sedačky. A vůbec to není tak hloupé, jak tu mnozí píší. // Stvořitele jsem před pár dny viděl znovu na UHDčku a měl jsem z toho ještě pozitivnější dojmy než z kinoprojekce. Jak mi to – míněno v dobrém – připomíná Snowcrash nebo Neuromancera, dvě velké kyberpunkové bible, už jsem psal (podobné tempo, hrdá škvárovitost se spoustou dramatických skoků, melancholická zastřenost), tentokrát mě ale trklo něco trochu jiného. Těžko se to podchycuje, ale tam, kde jiné hollywoodské velkoprodukce působí příliš staženě, uhlazeně a vykalkulovaně (vysoustruženě je možná to nejlepší slovo: cokoliv střapatého zaniká v procesu přísně kontrolované výroby), tam Stvořitel působí svěže živě a neučasaně, rozdrbaně – člověk má při sledování pocit, že ten film dýchá, žije si, nespoutaně, vlastním životem. Svět budoucnosti, který zobrazuje (vesměs neokoukané asijské lokace), také působí nebývale živoucím dojmem, což je, troufám si říct, dáno tím, že Edwards věnuje velkou pozornost různým formám života kolem nás – přítomností úplně obyčejných lidí a zvířat mimo hlavní dějovou linku (zvířata tu a tam i vtipně zasahují do děje), díky čemuž to nikdy nevypadá, že se film odehrává jen v nějakých netečných kulisách, ale že je opravdu zasazený v reálném světě, který si plyne vlastní cestou, který je plný jiných příběhů, což mi hodně připomínalo filmy od Terrence Malicka, od něhož tohle Edwards možná okoukal, kdoví. Všechno tady dýchá, i komplexní trikové záběry, Stvořitel je světaplný. Kolikrát se všechno zastaví a zůstane jen ryzí atmosféra: tropická bouře na obzoru, poletující netopýři, cvrkot hmyzu, vytáhlá silueta robota proti mrakům. Jasně, je tu samozřejmě spousta výbuchů a frenetické akce (pořád se bavíme o hollywoodském velkofilmu), ale jako by pro Edwardse bylo stejně důležité i tohle – všechny ta malá zajiskření života, díky kterým dokáže i sci-fi velkofilm s roboty a kolosální hi-tech architekturou vypadat hmatatelně, mít srdce. Stvořitel má v sobě – a tohle myslím zcela vážně – cosi až básnicky křehkého, podobně jako třeba Scottův Blade Runner, s nímž se v leccemž protíná i výtvarně. A bez mučení se přiznám, že tohle je něco, co pro mě bude vždycky mít mnohem větší hodnotu než jakákoliv vypravěčská rafinovanost nebo logická ucelenost, po které tolik lidí, kterým se film nelíbil, marně volá. Ze stejného důvodu mám koneckonců rád i podobně nedoceněnou krásu Ad astra Jamese Graye. (04.10.2023)

Po letech nám Gareth Edwards opět přinesl sci-fi projekt. Trochu mi to připomnělo Chappieho. Dost se tam staví i na filozofii. Děj se odehrává zhruba za 50 let, kdy už lidé umí vyrábět plně autonomní roboty s vlastním myšlením. Po jaderném útoku na L.A., ale lidé otočí a začnou s nimi válčit. Díky hlavnímu hrdinovi Joshuovi v podání Johna Davida Washingtona se dostáváme přímo do centra dění a do samotného konfliktu. Ten nějak balancuje mezi oběma světy a neví, na kterou stranu se přidat. Také se tu hledá tajemná Nirmáta, který má údajně sestrojit zbraň, která pomůže robotům vyhrát. Samotný vizuál je dost povedený a akce také. Člověka to místy nutí se zamyslet, kdo je vlastně hodný a kdo ne. Místy ale trochu vázne a je tam pomalejší tempo. Přesto, že to žádný revoluční film není, je to pořád slušný zážitek se zajímavou myšlenkou. Taky je tu místy dost vhodně zvolený hudba. "Spánek, ne off." (29.09.2023)

// Takhle nějak si představuju, že by vypadal scénář, který napsala umělá inteligence. A ne no, vůbec to nedávám. Tyhle filmy s nefunkční/neexistující vnitřní logikou, kde si musím co pět minut klepat na čelo, jaké blbosti se tam dějí, to bude jednou moje smrt. Stvořitel je krásný nic, jen sbírka fajn designů, kterou si nedokážu vůbec užít, protože Edwards nebyl schopný najmout dramaturga. Vlastně je to tak špatný, že jsem kvůli tomu začal zpochybňovat jeho reálný přínos k Rogue One. A ne, tohle fakt žádné studio nezprasilo, tohle je prostě nešikovnost Edwardse/Weitze coby vypravěčů a já doufám, že jim to brzo někdo poví, ať se tohle příště neopakuje. 5/10 (28.09.2023)

Proč se v tak úžasném světě odehrává tak všední příběh, proč mi na jeho postavách nezáleželo a proč byl konec tak natahovaný, až byl skoro otravný? Gareth Edwards tentokrát nemohl stavět (a bořit) na základech Godzilly nebo Star Wars, přišel s něčím vlastním... A bohužel tak úplně neuspěl. Příběh je fádní asi jako hudba Hanse Zimmera, která ho provází, a nebýt té technické vyšperkovanosti, která si nezadá s Avatarem a která mě bavila vlastně nonstop, byl by Stvořitel jen průměrný pokus o sci-fi s myšlenkou. Dostal jsem chuť si pustit Blomkampovo Elysium, které je v lecčems podobné, ale na nic si nehrálo. (30.09.2023)