Následky lásky

Na můj vkus až příliš vykalkulované, sterilní a pro mě jako pro diváka nepřesvědčivé - především ono „milostné vzplanutí“, které je naznačeno už v názvu samotném a které má určovat pointu celého filmu. Závěr, který měl najednou velice rychlý spád a útočil na mé smysly těmi nejlacinějšími taktikami citového vydírání, to celé kompletně zazdil. Možná, že to, co mělo zůstat nevyřčené, mělo i nevyřčeným zůstat… Tenhle film mě zkrátka nezasáhnul, ba zklamal (poté, co jsem se namlsala „Velkou nádherou“). (22.11.2013)

Začátek vypadal slibně, resp. charakterizace ostatních v mysli nudícího se mrzouta při sezení v hotelovym baru, nebo retrospektiva při loupeži kufru v závěru, ale to je asi tak to jediný zajímavý co na filmu vyzdvihnout. Příjezd bratra, skrytá přízeň servírky, dokola se opakující a zpočátku nejasný cyklus kufrů a ručního přepočítávání peněz, mafie, obírání se při karetní hře, nebo důvod pobytu, vše je pojato příliš zdlouhavě, únavně a i když zde příběh je, přesto jakoby snad neměl ani žádnou poutající duchaplnost. 30% (13.11.2016)

...ve středu dění, v ústraní velké nádhery. Nej(obe)hranější tóny utlumily, degradovaly, umrtvily bytí. Podivný host, člověk ve výslužbě, apatický pozorovatel v koloběhu recitující nudy. Všichni mi brání ve výhledu, jen ta božská dívka mě může vytáhnout z/do pekla...Nesnesu to stále se opakující ranní probouzení, setrvávání v hotelu, strojové přepočítávání milionů, chrastění mafiánského mamonu. Chce to kuráž poker facu, bez jediného podezřelého výrazu. Už dál nebudu příkazy plnit. Zábrany spadly. Padá kámen po kameni. Ale snad si nemyslel, že mu projde tak odvážný čin podfuku. Trpká porážka revolty. Poslední odpočítávání před spuštěním. Už ztrácí se, propadá do tekuté hmoty. Z podstaty, člověk-nikdo v betonu zalitý. (14.09.2016)

Velká škoda, že se italský film, který se snad jako první začal zabývat obyčejným člověkem žijícím v obyčejném světě, přepnul na luxusní svět celebrit, zločinu a přepychu. Velká nádhera, ano, ale k čemu? Příběh padesátníka začíná opět impozantně (tak jak má Sorrentino ve zvyku); meditací o tom, jak je pro samotáře důležitá fantazie. Ta se ale rozplyne do dvou křivolakých příběhů, o mafiánské kolaboraci a nenaplněné lásce, které se nesejdou, ale také proč by měly... Z aktivní fantazie zůstávají jen heroinové noční můry insomniaka. Tím ovšem nechci upírat fantazii režisérovi, scénáristovi ani hudebnímu skladateli. (16.01.2016)

Jediný přítel žije ve dvacet let staré vzpomínce; nezbývá nic jiného, než se donekonečna oddávat nezúčastněnému pozorování života okolo, heroinovému rituálu a čištění vlastní krve. Tittovo chvilkové probuzení k životu sice vnese do jeho temného hotelového pokoje náznak světla (spásy), zároveň má ale pro uvnitř mrtvého muže fatální následky. Geniální film. (04.10.2016)