Hranice ovládání

Záhadný černý muž je vyslaný jiným záhadným černým mužem, aby chodil po zemi španělské a pozoroval a hledal a nemluvil a čekal... A vy chodíte a díváte se s ním a taky čekáte a... ono prd. Celý tenhle film je prázdný jako prd. Ó pardon, zapomněl jsem na vizuálno... No je pravda, že kamera je hodně púsobivá a je zjevné, že každý záběr byl pečlivě promýšlený a obrazy které vidíme jsou často esteticky krásné jako umělecká díla a hraje k nim příjemná (i když většinou nepříliš vhodně zvolená) hudba a celé je to takové meditativní a čisté a kultivované a jemně surreálné a předstírá to dokonce jakési filosofující rozuzlení... Ale pořád je to jenom film o prdu. Dialogy ve všech těch Kafích a cigárech jsou oproti plkům zde existenciálně závažné záležitosti a Bankolé se neustále tváří, jako kdyby teprve před měsícem slezl z palmy a naučil se chodit v obleku a jíst příborem. A to jsem dosud Jarmuschovi nikdy nedal míň než čtyři hvězdy a mám ho v mé režisérské Top 10. Moc dobře jsem asi mimovědomně tušil, proč se tomuhle filmu tak dlouho vyhýbám. (01.01.2019)

Spoilery! Gangsterka pro snoby. Moc tedy nechápu, proč se mi tento snímek do určité míry také líbil, když jsem úžasný skromný člověk. Osamělá čokoládka putuje po Španělsku a u kávičky stejná barvy potkává další osamělé divnolidi, se kterými prohodí pár prázdných pseudo intelektuálních frází a sežere papírek, který zapije kávou. Stejný scénář se opakuje tak dlouho, než posbírá dostatek indícií, aby zneškodnil svůj cíl Billa Murrayho. To vše zvládá s dokonalou profesionalitou, která je černouškům obvykle nevlastní. Říká se, že divadlo je život, film je umění a televize je zábava. Z tohoto pohledu Jarmusch obstál, protože tento film skutečně jako umělecké dílo působí. Dokonce i samotný závěrečný akt vraždy byl uměleckým dílem. Pokud se budete cítit naladění na uměleckou vlnu, tak bych tento netradiční filmový zážitek určitě doporučil. Když už nic, tak filmu nelze odpárat jeho naprostou originalitu i po celou dobu trvající vtahující mysteriózní atmosféru. Tři kousky. (06.07.2019)

Čo je veľa to je veľa. Obrazovo veľmi pôsobivé, dialógovo zaujímavé, ale v konečnom dôsledku je to o ničom. Nie je to vyslovená nuda, ale po JJ filmoch zvyknem mávať silnejšie pocity.. Neviem kto to tu písal, že je to onania nad sebou samým.. zdôraznil by som, že toto nie je jeden výstrek, ale doslova bukkake. 60% (18.02.2010)

Vizuálně fascinující nahlédnutí do neo-surealistického karcinogeního artu. Tempo u mě nebyl problém. Jim Jarmusch byl vždy režisérem pomalých, minimalistických, meditativních snímků s tempem postarší důchodkyně po obrně. Jejich síla však spočívala v nepředvídatelných a sebevědomých příbězích, které nejsou myšlenkově velkohubé, snobské a tím pádem nudné a uspávací. To bohužel nemůžu tvrdit právě o Limits of Control, který doslova zavrhuje Jarmuschův doposud vycizelovaný styl a odmítá výprávět koherentní a konstruktivní příběh. Skoro by se mohlo zdát, že Jarmusch testuje 'hranice' svých diváků. V tomhle případě se jedná o pozornost, kterou se mu podařilo u většiny vynutit s přehledem, ale provázet nás filmem bez jakýchkoli vodítek, či nějakého menšího vysvětlení, je k vzteku, zbláznění. Jedna postava ve filmu tvrdí, že nejlepší filmy jsou jako sny, o kterých nemůžeme s jistotou říci, jestli jsme je skutečně měli. Snaží se nám říct, že ten film tedy jen sníme? Kdo ví, v Limits of Control jsem nenašel odpověď ani na jednu svou otázku. A třeba ani na žádné otázky odpovídat nemá, a já tady jen blábolím nesmysly, a vy se mezitím máte vykašlat na nějaký účel či obsah a prostě jít s proudem Limits of Control. (15.10.2011)

Isaach De Bankolé jako černý ninja se (podobně jako černý samuraj Ghost Dog) pohybuje subjektivním prostorem zrcadlícím svojí pravidelnou uspořádaností symetrického labyrintu „skutečný“ svět, který obývají „živé bytosti“. On sám se mezi „živé bytosti“ nepočítá – „mezi námi jsou ti, kteří mezi námi nejsou“ avšak on „není mezi nikým“. ___________ To, co Jim Jarmusch předvádí, je volné interpretační pole, ne úplně nepodobné filmům pracujícím s vyprázdněným narativem. Z hlediska narace tedy nepřináší nic nevídaného, ovšem on svým specifickým způsobem samotnou formu vyprázdněného narativu posouvá někam mimo hranice reálného – do snového prostoru labyrintů a metasvětů, do světů „na okraji“ (jestliže okraj ani střed neexistují, mohou se jejich zdánlivé obrazy nalézat kdekoli). Na rozdíl od Guse Van Santa (Gerry) nebo Bruna Dumonta (Twentynine Palms) aj., kteří vypráví příběh z „reálného“ světa pomocí obrazů, které porušují kauzální souvislosti vyprávění (není jasné co je pro děj relevantní a co ne, takže divák je neustále maten tím, že jsou mu předkládány pouze neurčité záhyby příběhu), se Jarmusch dotýká světů mimo, existence za horizontem – Jim Jarmusch překračuje zrcadlo. ___________ Film na vzdory své volnosti není vyprávěn svévolně – hlavní hrdina (a spolu s ním i děj) se pohybuje na základě logického systému, který je utvářen cyklickou hrou propojených znaků a (divákem) nerozluštěných šifer. Divák na základě toho všeho může film „číst“ různými způsoby, avšak nikoliv jakkoli libovolně. Film je přes svoji interpretační otevřenost pevně svázaný svojí logickou strukturou (třebaže se jeho logika rovná spíše logice cesty zenu), bez které by jeho hra byla nehratelná. Podobné postupy můžeme najít v literatuře např. u raných děl Michala Ajvaze nebo v žánrových labyrintech Jeana Echenoze. Ať mi tedy nikdo nevykládá, že to byla pseudointelektuální nuda a podvod na diváka a že se Jarmusch umělecky vyčerpal! U některých filmů by mělo být upozornění non-midcult, aby bylo jasné, že u něj duševně tupozrací měšťáci a kulturní snobové mohou zažívat silné okamžiky sebestředného utrpení. (24.11.2009)