Chlapec v pruhovaném pyžamu

Detský pamätník v jeruzalemskom múzeu holokaustu Yad Vashem má podobu nedokončeného domu. Predstavte si, že privediete na svet dieťa. Je to ako začať stavať dom. Dáte do toho všetko, obetujete všetko najlepšie zo seba. A niekto to zničí, nedovolí dielo dokončiť. Každý, kto bol vo vnútri toho pamätníka, na to len tak nezabudne. Rovnako ako na tento film. (16.04.2018)

Predovšetkým skvelý Asa Butterliefd. Inak zaujímavý, silný, smutný, svižný, dobre obsadený, hudobne ozvučený (tradične dobrý klavír Jamesa Hornera vo vzduchu vznášajúci emócie a utrpenie z druhej svetovej vojny), skromný, pekný a vierohodný výpravou a kostýmami. Taký je Chlapec v pruhovanom pyžame! 80% - 4* (24.06.2015)

Knihu neznaje, spojlery nezatížen a s připravenou jedovatou slinou o citovém vydírání na jazyku, jsem se směle vrhl na další filmový holocaust. A k mému překvapení bylo všechno jinak. Dětský pohled nacistova synka na ostnatý drát měl v sobě hodně zábavného, instruktážní film o prázdninovém lenošení v lágru byl vynikající a já musím ocenit autora za jeho koule, které nenechaly alibisticky usnout děj někde na cestě mezi židovskou proměnou z pevného skupenství v plynné. (03.10.2012)

Chlapec v pruhovaném pyžamu je přesně ten druh filmů, který často boduje v oskarovém klání - emocionálně vyšroubované drama, které balancuje na hraně kýče a které má pramálo společného s historií a realitou doby, ve které se odehrává. Je mi líto, ale ve vší úctě k tématu - nebo možná právě proto - musím konstatovat, že jde o schématický snímek s vykonstruovanou zápletkou i schématickými postavami, jehož jediným kladem, tedy kromě slušného provedení a účasti kvalitních charakterních herců (a to zase v dnešní době není tak málo), je připomenutí temných stránek druhé světové války. Jenomže tak povrchně, až to někdy bolí. Místy ten film připomíná nechtěnou parodii, když se syn velitele koncentračního tábora producíruje bezstarostně kolem drátů táborového oplocení a pohodově konverzuje s internovaným chlapcem. Protižidovský program začal prakticky po nástupu Třetí říše a od počátku sledoval za cíl oddělit Židy od zbytku populace a minimalizovat s nimi jakýkoli styk. K tomu sloužilo nejdřív nošení žlutých hvězd, zákazy povolání a vytvoření ghet, jakož i zákaz chození do kin, divadel, nákupu v nežidovských obchodech a spousta dalšího. Soustředění v koncentračních táborech pak mělo tuto izolaci dokončit bez ohledu na tzv. konečné řešení. Ostnaté dráty a střežené pásmo neměly jenom bránit útěku trestanců, ale i zabránit jakýmkoli kontaktům s vnějším světem. Tady si kluci hrají šachy přímo pod strážní věží, kde si strážný nejspíš dával trvale šlofíka. Zjevných nesmyslů je tam spousta a v případě tohohle filmu nejde o stylizaci a la Benigni a jeho slavný Život je krásný, která naivitu příběhu vysvětluje idealizovanými vzpomínkami muže, který vzpomíná po desítkách let na svého otce. Mimochodem, ta naivita chlapce je přehnaná, tak jako děti nevěří na čápy, od 8letého kluka se nedají čekat tak naivní myšlenkové pochody. Tohle by odpovídalo myšlení dítěte věku konzumace medvídka Pú, tedy nějakým pěti letem. Nenaštvalo mě to, Vera Farmiga je půvabná a dětští herci hrají přesvědčivě, ale tenhle druh manipulativního kýče v lásce nemám. Celkový dojem: 40 %. Mimochodem, umím si podobný krutě sarkastický závěr představit, musel by se ale nepoměrně chytřeji scénáristicky ošetřit. Podobnou záměnu líčí Marquez v jedné ze svých kratších novel... (25.02.2012)

Ten konec celého filmu rozdýchávám ještě teď a stále je mi z toho závěru velmi nedobře. Jestliže ve mně nějaký film dokáže vyvolat takovéto pocity a doslova mě položit na kolena, tak prostě není o čem diskutovat. Ale hezky postupně. Tenhle film začíná naprosto idilicky, a odhadem polovina filmu skutečně relativně idilická je. Dokonce i když začne malý Bruno chodit k plotu koncentračního tábora a povídá si se židovským chlapcem Shmuelem, tak je film stále ještě idilický a dalo by se říci pro celou rodinu. Jenže to, co se zdálo idilické, se postupně mění v noční můru a tísnivá atmosféra nabírá na intenzitě, aby nakonec vygradovala do konce, který se sice nabízel mezi možnostmi, jak film skončí, ale přesto jsem v tento závěr nevěřil, přišel mi jako nejméně pravděpodobný. Jenže on ten konec přišel a bylo to ještě horší, než jaké jsem si to představoval. Ten pocit úzkosti, který jsem měl během posledních deseti minut, to bylo něco šíleného. Takhle psychicky i duševně špatně mi u filmu už dlouho nebylo. Pociťoval jsem stísněnost, úzkost, strach, prostě vše, čím se dá vyjádřit absolutní zděšení. Takhle šílený konec filmu už nechci nikdy zažít. Ještě teď se mi z toho svírá žaludek a pociťuji úzkost, jen si na ten konec vzpomenu. Dá se říci, že za ty dva dny, které od zhlédnutí uběhly, jsem ten konec stále ještě nerozdýchal. A myslím, že je snad zbytečné cokoliv dalšího dodávat. Snad jen, že David Thewlis předvedl obdivuhodný výkon, kdy jednu chvíli jsem ho měl rád a druhou chvíli jsem ho nenáviděl, a takhle se to měnilo pořád dokola. Obdivuhodný výkon. Zkrátka nemohu jinak, než film ocenit pěti hvězdičkami, protože když mě nějaký konec filmu dokáže takhle šokovat, tak si zaslouží také pořádně ohodnotit. (05.04.2010)