Chlapec v pruhovaném pyžamu

Detský pamätník v jeruzalemskom múzeu holokaustu Yad Vashem má podobu nedokončeného domu. Predstavte si, že privediete na svet dieťa. Je to ako začať stavať dom. Dáte do toho všetko, obetujete všetko najlepšie zo seba. A niekto to zničí, nedovolí dielo dokončiť. Každý, kto bol vo vnútri toho pamätníka, na to len tak nezabudne. Rovnako ako na tento film. (16.04.2018)

Ty nejhorší věci zachyceny z perspektivy nedospělého dítěte získávají tím naivistickým úhlem pohledu zvláštní, možná ještě bizarnější rozměr. To ví dobře mnoho velkých umělců a snaží se s tím čas od času pracovat - vyhraněně dětský pohled vůči personifikovanému zlu - v osobní rovině, zaujali třeba tvůrci dánského snímku Umění plakat, když přihlédnu k oblasti německého běsnění během 2. světové války, což je styčná plocha s tímto filmem, nejlépe to zvládl Gunter Grass ve svém ,,autobiografickém" románu Plechový bubínek, což kongeniálně pochopil i Volker Schlöndorff a neodolatelně jeho knihu adaptoval. Anglický režisér Mark Herman se vydal podobnou cestou - podívat se na holocaust očima dítěte, ale ne židovského, jak by se dalo prvoplánově čekat, kdežto trochu rafinovaně očima dítěte německého, a to ještě ne ledajakého, ale toho ,,árijského", je velmi originální a neotřelý nápad. Tohle v podstatě není film o vlastní tematice koncentračních táborů, ale o propagandou patřičně upraveném (ne)povědomí široké německé veřejnosti o existenci takových hrůzných míst. Nacistická motivace utajit projekt ,,konečného řešení" byla patrná od samého základu této ideje z vily ve Wannsee, jakož i z čehokoliv dalšího na genocidu napojeného (již při projektování táborů se počítalo s případnou demontáží krematorií, která také před evakuacemi táborů na konci války víceméně všude proběhla, tábory byly striktně nazývány a prezentovány jako pracovní, zajatci byli nuceni posílat domů příbuzným fiktivní pohlednice a dopisy s informacemi o tom, jak skvěle se jim daří...nacisté si dokonce dali i tu práci, že natáčeli ,,dokumentární" filmy na objednávku a pro potřeby mezinárodního Červeného kříže, jelikož ten ,,dělal" v táborech inspekci. Jeden z takových filmů si promítají i esesáci přímo v Boy in the Striped Pyjamas. Byla to ovšem jen čirá propaganda a určitě se vyplatila. První skutečné záběry vypovídající o realitě v táborech natočili až američtí vojáci (a jejich dokumentaristé) při osvobozování oněch táborů...a široká německá veřejnost té nacistické zrůdnosti nevěřila a považovala ji paradoxně za propagandu spojenců...). Chlapec v pruhovaném pyžamu (smutně metonymický název poplatný dětskému vidění světa) tak představuje hodně povedený film, jemuž se dá vytknout jen pár detailů (matné herecké výkony dětských herců, přílišná nekonfliktnost zpracování...), ale ve svém celku drží konzistentně pohromadě - je třeba připomínat si ,,hříchy" minulosti, abychom se jich mohli v budoucnu vyvarovat... Podobné filmy: Život je krásný (27.01.2009)

No tak teda jo, no. Konec všechno vcelku narovná. Příběh staví spíše na psychické rozborce jedinců, faktická stránka nám poněkud zaostává. Pokud by mamrdi z divize SS Totenkopf spravovali svěřené objekty podobným způsobem, tak by se jim táborníci nekontrolovaně rozlézali po okolí, očesávali višně z obecních sadů a nechtěli by se třeba ani vykoupat... (14.07.2012)

Velice zajímavý film o druhé světové válce z pohledu dítěte, což tady nejspíš ještě předtím nebylo. A už to se v současnosti v tomto na filmovém plátně hodně zrecyklovaném tématu cení. Navíc je to i celkem dobře zpracováno. Postavy nejen dětí jsou výborně napsané a samotné obsazení je ještě lepší. Zaujme hlavně výborná Vera Farmiga a perfektně chladný David Thewlis. I dětští herci byli překvapivě docela snesitelní a to jejich přátelství jsem jim věřil. Jenom režie má občas mezery. Film se totiž rozjíždí celkem pomalu a první polovina filmu se celkem vleče a chybí zde atmosféra či nějaké silné momenty. Těch se naštěstí dočkáme aspoň později a emotivně silný závěr filmu ten začátek plně vynahrazuje. 70% (09.04.2010)

Po dobu sledování mi hlavou proudilo několik neodbytných myšlenek na jisté nepravděpodobné detaily. Určitě by rodiče nepostřehli, že se jejich dítko často někam vytrácí, ačkoliv sami nechtějí, aby chodilo byť jen dozadu na zahradu? Určitě by si ostraha koncentráku nevšimla, že za plotem pravidelně sedává jakýsi kluk a dokonce předává věci někomu uvnitř? Budiž... Titulní story se soustředí především na kontrast dětských ideálů s fašistickým hnusem a nechává malého Bruna, dosud neznajícího záměry této ideologie, objevovat kruté fragmenty reality válečného Německa. Dětské oči neodliší žida, vidí kamaráda; rodiče zase nemohou přiznat, že jsou zrůdy, jakkoliv oddaně kráčející za velikostí říše. Bruno naivně věří všem pozitivnějším projevům, jež zaslechne či spatří a postupně ve strachu zjišťuje, že je něco špatně. V několika momentech pak film poukazuje na další bolestný fakt: i dobrá bytost se může změnit ve zlou, pokud se bojí a skutečnosti jsou jí předkládány nepříjemným způsobem - viz scéna s čištěním skleniček. Nevyrostla by z Bruna další zrůda, pokud by v podobném prostředí dospěl? A nebyla by ani potřeba vštěpovat mu říšská pravidla... Největším kladem filmu je však pozvolně houstnoucí atmosféra. Idylický začátek je narušen prvními podezřelými mraky tmavého kouře v povzdálí a když se synek nacisty spřátelí s malým židem, definitivně se pověsí do vzduchu předzvěst nešťastného konce. -----SPOILER----- V momentě, kdy Bruno poprvé zmíní myšlenku o podkopání plotu, mě nepříjemně zamrazilo v zádech, jelikož očekávání zlého konce náhle nabylo podstatně extrémnějších rozměrů. Závěr vypovídá jasně - pokud ve vědomí zkaženosti vlastních činů zatajujeme nějaké to svinstvo, může se stát, že takové svinstvo nečekaně kousne i ve vlastních řadách. Dvojnásob to bolí v případě, kdy je obětí člověk, jenž utrpěl pouze díky hříchu svých bližních... (11.04.2009)