Dům ďábla

Poctivá žánrovka, která dělá jak čest současnému hororu, tak zároveň úspěšně bere diváky na nostalgickou cestu časem, do 80. let. Přináší komorní, psychologický horor, který vyniká postupně rostoucím napětím, výbornou atmosférou a prostředím velkého, tajemného baráku, v němž se může skrývat ledacos. Nabízí zážitek pro ty, kdo dokáží ocenit nenásilně a spíše pomalu vystavěný příběh, který není postaven pouze na brutální řežbě a prvoplánovém násilí. Jocelin Donahue v roli mladé studentky je skvělá a typově do své postavy parádně pasovala. Tom Noonan není širokému publiku zřejmě vůbec znám, já si ho však pamatuji z krátkometrážního snímku na motivy Kingovy povídky "Prst", kde exceloval. I zde je výborný. Parádní jsou úvodní titulky. Ten velký, temný barák s mnoha místnostmi mi docela připomínal Normanův dům na kopci a jenom jsem si představovala, jestli se za nějakými dveřmi nenachází také nějaká paní Batesová:) (05.10.2014)

Přiznávám, že osmdesátkové horory v malíku zrovna nemám, pokud ale děsí a napínají tak jako The House of the Devil, vzdělání si s chutí doplním. Ti West dosahuje minimem prostředků (jeden dům, jedna dívka, mrtvolné ticho) maximálního efektu - atmosféra houstne každou minutou, každým dalším otevřeným pokojem, každým rozsvíceným světlem a pak se nikdo nemůže divit, že u obyčejného zazvonění telefonu leknutím nadskočíte. Závěrečná desetiminutovka se nese v trochu jiném duchu (nebudu spoilerovat), výsledku ovšem na působivosti neubírá. Spíš naopak. 80% (05.12.2009)

Nechci tady hanit horrory 80. let, ale tohle je střela do vákua. Na jednu stranu film sebejiště buduje hned od začátku silnou znepokojující atmosféru a diváka dobře vyladí do nervózního stavu. Jenže! Slovo promarněný čas je pro House of the Devil ještě slabý výraz. Místo nějaké scenáristické invence totiž ubíjí neskutečně dlouhou nudnou pasáží, kde by bylo dějovým zvratem i spláchnutí záchodu. Nekonečné čekání je korunováno nevalným koncem, a tak nad pěknou stylizací převládá negativní dojem. Alternativa: Skeleton Key. (22.05.2011)

Vždy mě hned na úvod znechutí reklamní blábol: podle skutečné události. Tomu snad už dnes nikdo nevěří. Naštěstí snímek je dosti mysteriozní na to, než aby mohl zachycovat skutečný příběh. První část snímku je velmi komorní. Ve vzduchu je sice nejasný pocit, že něco není úplně vpořádku, ale jinak příběh teče líně a peřeje v nedohlednu. Jakmile nastane boj o život, vše se rychle změní. Mladá studentka rychle pochopí, že se platí za naivitu a také za to, když si tancuje po domě a přitom rozbíjí (i když nechtěně) drahý porcelán. Rituál je působivě odpudivý a Samanta ukáže, že nehodlá prodat svou kůži lacino. Napětí je sice kolísavé, gore efekty jsou ovšem vydařené. mezi 3 a 4*. (30.03.2012)

Na "The House of the Devil" se zpravidla oceňuje především věrná stylizace do formy osmdesátkových hororů, ale již méně se zdůrazňuje, že tvůrci v čele s režisérem a scenáristou Ti Westem nevytvořili poctu či reminiscenci na styl minulé doby. Jejich práce se stylem a postupy žánru je mnohem konstruktivnější, ostatně jistým důkazem může být fakt, že film vůbec neobsahuje žádné odkazy na starší tituly. Toto není retro, neboť retro ze své podstaty je jen módní osvojení něčeho, co bylo módní dříve. "The House of the Devil" by i v 80. letech byl naprosto originální a strhující film. Zvolený styl zde umožňuje, aby se diváci přijali vyprávění, které je diametrálně odlišné ode všeho, co dnes v hororu vzniká. Namísto dravého tempa, excesivních senzací či prvoplánových lekaček zde přichází až delikátně budované napětí. To de facto stojí na převrácení základního principu hororů – zpravidla totiž cosi neuchopitelného vstupuje do každodenní existence postav, tentokrát ale obyčejná postava vstupuje do neuchopitelného hororového domu. Hrdinka se v domě, kam přišla na základě inzerátu na hlídání dětí, chová naprosto přirozeně (lépe řečeno typicky pro hrdinky filmů 80. let, takže volá kamarádce, kouká na televizi, jí pizzu a tancuje na hudbu z walkmanu), ale právě prostředí, do něhož vstupuje je neuchopitelné. Vyprávění dává divákům více informací než hrdince a tak napětí vyvstává z toho, kde se hrdince něco stane či kdy objeví to, o čem diváci již vědí. Většina záběrů z prostředí titulního domu je kompozičně pojatá tak, že okolo hrdinky je ponechán velký volný prostor, který ji jakoby ohrožuje – to nejen v převládajících větších záběrech, ale i v polodetailech a detailech. Ačkoli film stojí na stylu a většinu času se doslova nic neděje a pouze se buduje napětí, má film i chytrý scénář, jehož poučenost žánrem se projevuje jakoby mimoděk (třebas tím, že se hrdinka nechová jako typický žánrový moula a při vstupu do neznámého prostoru si vždy rozsvítí). Nadšení zámořské kritiky je tentokrát naprosto oprávněné - "The House of the Devil" je nejnápaditější a také řemeslně nejvytříbenější původní americký horor posledních let. (10.11.2009)