Režie:
Dario ArgentoScénář:
Dario ArgentoKamera:
Romano AlbaniHudba:
Keith EmersonHrají:
Leigh McCloskey, Irene Miracle, Eleonora Giorgi, Daria Nicolodi, Sacha Pitoëff, Alida Valli, Gabriele Lavia, Dario Argento, Paolo Paoloni, Ania Pieroni (více)Obsahy(1)
Studentky Rose a Sara objeví alchymistickou knihu architekta Varelliho, podle níž postavil někde ve světě tři budovy jako útočiště Třech matek nositelek zla. Když mladé ženy začnou pátrat po tajemství, Saru někdo zabije a Rose zmizí. V jejich pátraní pokračuje Rosein bratr Mark. Jak se ukáže, on jediný je schopný zastavit zlo, které chce ovládnout svět. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (119)
už jen za scénu s vraždícíma kočičkama si inferno zaslouží 10/10. kromě toho ale taky za kolorování, kameru, režii, celkový vizuál, hudbu... a vlastně i všechno ostatní, i když... scénář je jen sociální konstrukt. tohle droplo jako dar(gento) z nebes, a i když sureálná - místy více vtipná než strašidelná - atmosféra není pro každého, jakožto antifajnšmekr si ji nemohu vynachválit. ()
Prozatím můj první a zatím poslední Dario Argento, především z důvodu, že jedině tento snímek se podle mé zkušenosti zatím odvysílal v našem televizním vysílání. Celkový dojem je trošku rozpačitý, protože Inferno je značně nevyrovnaný snímek. Na jednu stranu se mu nedá upřít působivost, styl a atmosféra, na druhé straně působí v mnoha ohledech zmateným dojmem, a to tak zmateným, že pochybuju o režijním záměru - spíš zafungovalo kouzlo nahodilosti. Film připomíná zmatený sen, noční můru, která nás trápí krátce před probuzením. Pro příznivce hororu dobrá volba, zastánci jasné dějové linky a vysvětlujících konců nechť se Infernu zdaleka vyhnou. Celkový dojem: 60 %. ()
Videl som Suspiriu,potom Matku slz a až naposledy Inferno. Tým dvom som dal po 5*, Suspirii hlavne kvôli hudbe, Matke slz kvôli krutosti, ale tento je o niečo slabší. Vizuál ako vždy funguje a je skoro dokonalí, ale v príbehu som sa strácal. No a tých vrážd bolo pomenej, ani nejako neoslnili. Hudba na mňa tiež vobec nezabrala. A herci boli naozaj slabučký. Dve scény musím zvýrazniť, lebo boli fakt super. Prvou je tá, keď ho žrali a napadali krysy a keď volal o pomoc a prišla,len trocha ináč ako čakal, tá bola veľmi silne atmosferická,hlavne scény s krysami a potkanmi ma vedia vždy vystrašiť, a druhá je tá, keď skočila do vody pre kľúč a mala konflikt s zakladajúcimi sa mŕtvolami, tá bola strašidelná a mal som pri nej taký skľučujúci pocit. Tak v konečnom dôsledku som spokojný, hádam pri ďalšom pozretí ešte hodnotenie zvýšim. ()
Argento rozehrál symfonii strachu a hrůzy, do partů dal razanci sobě vlastní, tvůj snový styl, ale své dílo nedotáhl do konce a poslední partituru nahradil nějakým nedotaženým šmidláním. Jeho styl, kdy si po probuzení zapuisuje své sny a pak je spolu se scénáristou poskládá do mozajky celého děje slavil už dávno před Infermem své úspěchy a právě tady ho nechal spinkat v kolébce tvůrčího snažení a i když občas ze spaní vykřikne, je to na ději znát. Křiklavé až diskofilní barvy ulic a zákoutí, depresivní sklepení, postavy a atmosféra. Jen ten scénář druhé poloviny příběhu, tam to skřípe, tam to vrže. Postava Smrti samotné mi spíše připomíná průvody na karnevalech někde v Mexiku, těch na uctění mrtvých. Není to nic překvapivého a tak musím sáhnout k průměrnému hodnocení. Takže hranice mezi snem teď zůstala neprolomena a dojem z celého díla může být rozpačitý, stejně jako gurmánský dojem z přesoleného jídla. ()
Už úvodná (najlepšia) scéna ukazuje to, akým skvelým režisérom a hrozným scenáristom bol Argento. Krásna mladá žena zablúdi do podzemia, ktoré hmýri neónovými farbami. Tam nájde dieru v zemi s vodou, do ktorej jej spadne brošňa. Keď ju nevie vybrať, vyzuje si topánky (!) a celá sa oblečená ponorí do vody. Tam je zaplavená miestnosť v klasicistickom štýle, ktorá je opäť plná farieb (odkiaľ tam vlastne ide svetlo?). Zrazu tam vplávajú mŕtvoly a žena tak hľadá hladinu, neberie do ruky topánky, ktoré tam nechala, ale rovno bosá, mokrá a polonahá uteká preč. Argento v dobrom aj zlom: neskutočne stupídne správanie postáv vyštylizované do monumentálnej hororovej opery. Snové, mrazivé, temné... ale zároveň až hypnoticky pomalé, bez vnútornej logiky a nadväznosti scén a s úplným nezáujmom Argenta servírovať čo i len trochu konzistentný príbeh, kde sa postavy nesprávajú ako po lobotómii. Inferno dozaista patrí do kanónu talianskej produkcie, ale nie je to láska ako Suspiria. 7/10 ()
Galerie (89)
Photo © Produzioni Intersound
Reklama