Nejtemnější hodina

To zase byla jednou dokonalá nuda. To byly pro mě dvě nejtemnější hodiny. Kecy, kecy, kecy. Seru na demokracii, seru na Oscary, seru na Garyho Oldmana. Churchill mně může políbit prdel. Maska hrozná. Pořád to byl Gary Oldman. A imitovat neznamená hrát. Vůbec k životu nepotřebuji inteligentní a poučné filmy. Byl to můj přehmat. Krutě nebavilo. 4/10 (14.02.2018)

K Nejtemnější hodině jsem měl od začátku výhrady, trailery mě nikterak zvlášť nepřesvědčily a očekával jsem sterilní oscarovku s výborně namaskovaným Gary Oldmanem, který mě posledních pár filmů už také příliš nebaví. No jenže mě naprosto vytrhl z letargie už samotný začátek, který není našlapaný nějakými "wow momenty," je "pouze" výsledkem precizní filmařiny Joe Wrighta (na jehož Pokání nedám dopustit) a mě to dokázalo naplno vtáhnout do dokonalého zážitku a už nepustilo takřka po celé dvě hodiny. A krom režie v tom hraje zásadní roli ještě několik proměnných. A tou hlavní jsou samozřejmě herci, kteří byli precizně vybráni a pevně zapadli do svých rolí. Počínaje samozřejmě Oldmanem, proti jehož čerstvému Zlatému glóbu a pravděpodobně i oscarovi nemůže říct nikdo ani popel, sympatické Lily James, která je takřka k nepoznání a už od Popelky mě neskutečně baví a konče mým oblíbencem Benem Mendelsohnonem, který se konečně dočkal pořádného přívalu výrazných rolí. Zde sice nemá roli nikterak vděčnou, ale ke konci jsem dospěl k závěru, že se mu i tentokrát z této příležitosti povedlo vymačkat maximum. A tou druhou neodmyslitelnou částí je samozřejmě podmanivá a správně tíživá hudba Daria Marianelliho, kterého sice nemám tolik naposlouchaného jako jiné hollywoodské stálice, ovšem v Darkest Hour jsem si každý Churchillův výrok v korespondenci s perfektním ozvučením neuvěřitelně užíval. Dvojkombo s Dunkerkem určitě bude velmi příjemné zpestření pro domácí sledování, v jistém ohledu bych se dokonce nebál říct, že je Nejtemnější hodina ještě napínavější než Nolanovo loňské veledílo. Zatímco se totiž Dunkirk zabývá tou praktickou částí operace Dynamo, tento film se zabývá vším, co se dělo na pozadí a musím směle uznat, že se tentokrát tvůrcům povedlo vyrazit mi dech. A to jsem takhle zkraje roku nečekal. (11.01.2018)

Asi guilty pleasure. Už druhý deň to neviem ohodnotiť. Uvedomujem si totiž, že takto to naozaj nebolo. A že Churchill nebol ani mrzutý hodný dedulo, ani populistický blb, ktorý robí dôležité rozhodnutia na základe názoru vzorky dvadsiatich vyburcovaných civilov. Že jeho charakter nie je determinovaný len vzťahom k sekretárke. Na druhú stranu, divácky zážitok to bol riadny. Tie prejavy a tie dialógy! A ta scéna v metre. Súhlasím, že tieto spielbergovské blbostičky sú jedným z dôvodov, prečo milujeme film. Bez rozmýšlania. Guilty pleasure. Srdcom. (21.05.2019)

1. Film je postaven na komediálním mustru a tím, že z hlavního hrdiny dělá klauna. Tím jednak odzbrojí skeptičtější či neutrální (ve smyslu citové zainteresovanosti) publikum, jelikož mu předloží klišé v podobě sympatického nemotory, medvídka, kterého si prostě musíte oblíbit. Jakmile děj potemní, komediální prvky zůstanou ve stopovém množství, aby se divákova sympatie nevytratila, zbytek se transformuje v patos. 2. Se skutečností – především co se týče vykreslení Churchillovy postavy – nemá film nic společného. Místo toho je celý film agitací za národní hrdost, která je prostřední karikaturou historického filmu. Film kromě dosti přímočaré snahy pozvednout národní sebevědomí nepřinese ke zpracovanému tématu vůbec nic nového, naopak si bere ta nejprostší klišé, které se pojí s Churchillem i britskou kulturou jako takovou, přičemž všechno negativní vynechává, potlačuje, nebo karikaturně převrací. 3. Celý film by bylo možné vyjádřit i takto: Britové si myslí, že jsou úžasně roztomilí, jenže nejsou. 4. Podobně jako biografie Borise Johnsona, i Darkest Hour Churchilla využívá ke glorifikaci názorů jakéhosi „obyčejného člověka“ a to dost křečovitým způsobem. Což ovšem na druhou stranu neznamená, že – jak Johnsonova kniha, tak Darkest Hour - není ve svých základních tendencích funkční. 5. Po formální stránce se film drží na Joea Wrighta poměrně při zemi. Přesto je zde několik pěkných scén, dále celá průměrných a několik přímočarých klišé, které pomocí otřepaných vizuálních postupů podtrhují patetické vyznění. 6. Nemluvě o hudbě… 7. Pěkná ukázka šablon, s jakými Wright pracuje, jsou například scény s Churchillovou sekretářkou (celou situaci lze zároveň brát jako návod, jak si ochočit mladou holku na způsob Padesát odstínů čehokoli): nerudný medvídek Churchill ji nejprve na úvod seřve, aniž by se té chudinky mladé zeptal alespoň na jméno; na to je pokárán svojí korektivní sympatickou manželkou, načež se začne k mladé dívce chovat jakože pěkně, což dokládá zejména kapesník, který ji empaticky podá, aby si mohla usušit slzičky, když zjistí, v jak těžké situaci se jejich národ nachází. Dívka je mu pak naprosto oddaná. A takové srágory se, zdá se, lidem opravdu líbí. 8. Představoval jsem si, jaké by například byly reakce na film, který by v podobném stylu zobrazoval třeba Václava Havla. Těžko si každopádně představit, že by s tím byl kdokoli spokojený. 9. Shodou okolností jsem se dal do sledování populární série Game of Thrones – přišlo mi vtipné, když jsem si uvědomil, že zobrazení politikaření a mezilidských vztahů je zde o dost realističtější, než v případě Wrightova filmu. (12.01.2018)

Dunkerk jinak aneb lekce dějepisu, která nemohla být snad ani nudnější. Snímek se zaměřuje pouze na období května 1940. Politikaření na anglické scéně, které vede k tomu že jsme svědky toho že více než 9/10 stopáže sledujeme různé formy Churchillových pochybností. Celé to začne být zajímavé až v momentu kdy Churchill vyrazí do metra. Potom na konci řekne onen památný proslov při kterém se dostavila i husina. Gary Oldman ztvárnil hlavní postavu na jedničku s hvězdičkou. Přesto si film ani kvůli jeho výkonu již znovu nepustím. 55% (22.02.2018)