Nahý

Film dobrý, jako takový, ale co dál! Johnny, Věčný Žid, se na své nekonečné cestě dostává do budoucnosti (svět, který film zobrazuje nemůže být přece současnost!). A v ní se setkává s postavami, které mu přinejmenšm konkurují. Je vidět, že by se svého putování rád zbavil, ale není to tak snadné. Ahasver vydrží všechno, a po jedné noze kulhá vstříc dalším, nechtěným dobrodružstvím. (24.07.2022)

Doposud mi nesedl žádný Leighův film - a "Naked" bohužel nebylo výjimkou. Technicky nelze absolutně nic vytknout, herecké výkony jsou taky bezchybné (David Thewlis je bůh), z chování postav a sledu jednotlivých scén jsem měl ale dojem, že se jedná o jednu velkou, nafoukanou pózu. Ukecaný, artový, pseudointelektuální žvást. Jednotlivé scénky jsem si užil (jeden ze závěrečných dialogů s "dokončováním" vět, setkání s nočním hlídačem, mikroscénka s řidičem limuzíny), přesto jsem ale nedokázal ztlumit pocit škrobenosti. Bylo to zajímavé, ale ... thanks, but no thanks. (22.12.2012)

Kdyby tato Leighova horečnatá chodecká „road movie“ (anebo sauntererie?) pojednávala více o nahých než o nahém, jehož poriomanie (a monomanie!) organizuje ono ustavičně připomínané drama naplňujícího se konce světa, zasáhla by mě tím víc. Všechny ty životy tváří v tvář žvástu, v nějž se zhroutil člověk, kamení, a divák tak klouže jen po evidovaných skulpturách v zapomenutém lapidáriu na konci studené války, ačkoliv důvěrnějším nahlédnutím v tu hemživou rozmanitost duší, z níž se rodí stále nová a nová první slova, by se dozvěděl více i o sobě samém, a neutvrzoval se jen v tom, jak správně sám tento svět vidí: protože vnímá jen zkreslujícím prizmatem zotročujícího Já. Zdánlivě vědoucí Johnny není nějakým osamoceným prorokem v londýnském panoptiku osamělých: sám je pouhým odrazem prvotního výkřiku, který ještě před půlstoletím zněl sytě krutým hněvem, zatímco on již své kletby jen vykašlává. Pansofické promluvy posedlého chorobnou neumluvitelností k sobě strhují přílišnou pozornost, takovou, jaká až zatemňuje celé navštívené (nikoliv obývané) prostředí: vyvolávají dojem, že je tím, který má každému co říct, zatímco ve skutečnosti stále mluví jen se sebou samým – v ostatních. Nenaslouchající a znecitlivělý nic nesděluje a s nikým nic nesdílí, jen cituje, trápí a zesměšňuje: bližní se mu otevírají jen jako různě zaprášená jeviště, na nichž sehrává svá ochotnická představení dle konvenčních scénářů. Struktura vyprávění, konfrontující jej souběžně s další vychýleným egomaniakem, psychopatickým sadistou, mi přišla rovněž příliš vypočítavá, poplatná snaze o příběh (byť efektní): vyvolává mylný dojem jedné osudové polarity, zatímco k takovému zásadnímu střetu dochází v každém záběru. Méně je mnohdy více – a to Leigh dokázal svým skvostným debutem Bleak Moments. V Nahých (!) toho mohl rovněž dostát, ale zřejmě se obával, že by tak film zahustil v divadelní hru… A obával-li se toho skutečně, pak oprávněně: protože divadlem tento film opravdu voní (a někomu jistě také páchne), a tímto feromonem mě také ještě více přitahoval... Každé setkání charakterizuje dokonalé a soustředěné vystižení postav – jejich jazykem, zvláštnostmi reakcí i skrytou motivací k hovoru (a v neposlední řadě skvělým herectvím všech představitelů). Každý z hrdinů touží po jedné, určité odpovědi, a té se mu nedostává – na rozdíl od krutosti, tělesné, duševní i jazykové. Nevnímaný, trýzněný prostor rovněž uzavírá tyto osobité interakce silou lidmi netušenou a každou repliku odstiňuje jakýmsi sivým smyslem věcí posledních: s každou větou tedy hrozí, že spadne opona a přikryje i diváka. Tak nevím, zda přeci jen nejde spíše o poctu Sarah Kane než Tonymu Richardsonovi… (20.01.2018)

Malý princ pro dospělé, v Londýně na konci milénia. Fascinující David Thewlis prochází nočním Londýnem a potkává hlídače, co hlídá prázdný prostor nebo feťácký pár, který se usilovně hledá přes celé velkoměsto, aby se mohl nenávidět... Film se zcela neopakovatelnou atmosférou. Znepokojující i zábavný. Muži nenávidí ženy, potrhlý vagabund dělá fóry na Homéra a k tomu všemu se nejspíš blíží konec světa. Jen škoda, že zhruba v polovině (obrovský monolog Johnnyho o čárových kódech a apokalypse) zpočátku zběsile nastavenému tempu spadne řemen, a do konce už se dle mého tak úplně nenahodí. (17.08.2018)

Film Naked jsem poprvé viděl, cca v 15ti letech. Najednou z ničeho nic jsem si uvědomil (po návtěvě kina a slasti při sledování každodenosti - nejnovější film režiséra Leigha - Další rok), že v tomto pubescentním stádiu jsem absolutně nemohl plnohodnotně vstřebat "nahého" hlavního hrdinu, ze kterého jsem měl jenom vzpomínkové výstřelky hnusu, špíny strachu , smutku a opovržení. Po třinácti letech jsem dal opakovačku a musím přiznat , že jsem měl pocit, že můj nynější věk, byl klič k úspechu. Najednou jsem se zaměřil nikoliv na jeho činy, nýbrž na jeho obrovskou kadenci názorů. Snad poprvé za život jsem u filmu, pouštěného ve velmi pokročilých hodinách, sám vypil láhev červeného vína, vykouřil asi patnáct cigaret. Bedlivě jsem poslouchal všechny zrychlené moudra hlavního představitele a až na jeho apokalyptickou vizi, jsem s nimi ve většině souhlasil. Během sledování jsem sice opět zaznamenal pubertální negativní vzpomínky, ale objevil jsem zde(a následně i umne samotného) neskutečnou dávku optimismu. To všechno při největší vykulenosti mých očí. Atmosféra filmu se dá těžko popsat. Podobnou atmosféru (slovy těžko popsatelnou), jsem našel ve filmu Barfly s Mickeym Rourkem, v kanadském unikátu Leolo a v Hořkém měsíci od Polanskiho. Všechny tyto snímky nespojuje produkce jedné země, nýbrž jakési "prapovdivné" a "hluché" filmové období přelomu osmdesátých a devadesátých let. To je jediná pralela co mě s Naked napadá. Možna neexistuje 1000 filmů, které musíte vidět než umřete, ale o tenhle film byste se neměli nechat ochudit. Tento kultovní produkt filmařiny je výletem do stavu tranzoidní psychycké paralýzy. Ale je cesta zpátky - přímá a očisťující... (04.02.2011)