Žebrácká opera

Oblíkám se a chystám se na pivo, když v tu ránu v televizi naskočí film, o kterém nic nevím, a kde se v titulkách objeví jména jako Vetchejch, Labuda, Hrušínští nebo Abrhám a režíruje to samotný Menzel. No a tak rychle letím pro alespoň petku a těším se, že se na film podívám doma a ještě si k tomu dám čerstvě čepovaný pivo. Výsledek je ale k nasrání, znudění a ještě k tomu je vypitá petka, což je ve všech třech případech negativní bod toho večera. Film je teda špatnej a už ho nechci nikdy vidět, protože teď vím, že jsem do tý hospody měl jít. (21.01.2013)

Na první pohled jakoby se zdá, že v polistopadové rozjitřené náladě bychom těžko hledali aktuálnější námět, jakým byla stejnojmenná Havlova hra. Bohužel film přišel ve špatný okamžik. Jak se z přiloženého bonusového slova režiséra Jiřího Menzela dozvídáme, barrandovské filmové ateliéry v čele s ředitelem Václavem Marhoulem tehdy razantně smetly ze stolu všechny rozpracované a chystané projekty, čímž de facto odsoudily i Žebráckou operu. Jak Menzel trpce vzpomíná, odbytý zůstal nejen scénář, ale zejména celková stavba, v závěru okleštěná v statické ateliérové monology. Mě bohužel nezbývá, než jeho slova potvrdit. Zatímco úvodní seznámení s hlavními protagonisty nespotrádá vtipnou pointaci a karikaturní nadhled, v následujících minutách se děj proměňuje v nefalšované nudné pronášení dlouhých filozofujících monologů, které ve filmu utrpěly snad nejvíce šrámů. To, co mohlo (a jistě mělo) na jevišti působit zajímavě, okázale, s přesně dávkovanou směsí ironie a sarkasmu, se na plátně stává neživotným sledem těžko stravitelných pouček a frází. Částečnou záchranou se zdají být herecké výkony, zastupované s až rozkošnicky poživačným elánem (Labuda, Freimanová, Vízner, Vetchý, Divíšková, oba Hrušínští); vedle Abrháma a Šafránkové bych vyzvedl dojemně tragikomickou figurku Jiřího Zahajského, který si z přítomných protagonistů vedl asi nejlépe. Prohlásil-li sám Menzel, že Žebráckou operu považuje za svůj nejšpatnější film, není to výrok do prázdna. Vinou systematické likvidace pozůstatků minulosti se zlikvidoval zárodek budoucnosti a řeknu-li to silně nadneseně, sametová revoluce smetla samotného Havla. V nastalém víru společenských proměn najednou nebyl čas na toho, kdo ještě před chvíli patřil mezi miláčky národa. Neuvěřitelné, jakými paradoxy tato země překypuje. (18.08.2010)

Tak na tom filmu byl jeden výborný výkon - Barbora Leichnerová. Pokud se to snažím brát objektivně (tedy ze subjektivního hlediska objektivně a nezadat si se svým názorem na V.H.), startuji s průměrnými třemi hvězdičkami. Ovšem ty dlouhé filozofující monology, které člověk nestačí pojmout, na rozdíl od příznivců výše nejmenovaného, mě dováděly ke konci filmu ke stavu značnéí znuděnosti. A pak jsem zháhadně prozřel, když podepsal Meckie tu dohodu s policejním komisařem, který ve skutečnosti vůbec žádným policajtem nebyl. Takže narážka na náš režim, nikoliv příliš trefná, ale druhá hvězda dolů. Celkově ale přecejenom jedna zbyla. Ještě bych rád někdy shlédl Brechtovu Operu, abych si mohl porovnat oba autory... (06.04.2020)

Vynikající Havlova adaptace Žebrácké opery Johna Gaye neunikla pozornosti Jiřího Menzela, viděl jsem jak jeho verzi divadelní, tak samozřejmě i tuto filmovou, a obě nezapřou skvělý text i režijní mistrovství - navíc Mackeath s tváří a charismatem Josefa Abrháma je skutečně neodolatelnou postavou. Je chvályhodné, že se takovéhle doslova čítankové divadelní opusy zaznamenávají i na medium nepoměrně stálejší a dlouhodobější, než jsou divadelní prkna...i když tohle samozřejmě není pouhý záznam, ale plnohodnotný celovečerní film. Neprávem trochu pozapomenutý a naprosto podhodnocený... (09.06.2010)

K Menzelově Žebrácké opeře jsem měl vždy trochu zvláštní vztah. Na jedné straně zde funguje snad vše, co by ve filmu tohoto typu fungovat mělo: scénář s povedenými dialogy (i metaforickým přesahem směrem k totalitní společnosti), skvělí herci (mezi nimiž si obzvlášť užívám Rudolfa Hrušínského v jedné z posledních rolí) i slušná retro atmosféra podpořena zdařilou hudbou. Film vychází z divadelní hry, takže vytýkat mu jistou divadelnost by asi nebylo úplně fér. Série zvratů za zvraty v druhé polovině může trochu navozovat pocit překombinovanosti, ale vše zapadá, dává smysl a spěje k dobré pointě v rozehraném obrazu společnosti podsvětí. Nenapadá mě toho moc, co bych konkrétně vytkl, akorát přesto nejsem vůbec nadšený, jak bych očekával. Dlouhé filosofické dialogy muže a ženy (nejen v temném prostoru vězeňské cely) jistě mají své kouzlo, ale čím jich bylo postupně víc a víc, tím mě postupně začly otravovat. Menzelovy filmy vždycky zaváněly osobitou poetikou, která mě upoutávala a k poetickým příběhům z pera Vančury, Hrabala i Svěráka se narámně hodila, ale skloubení s Havlovou divadelní hrou asi k Menzelově poetice dohromady prostě nejde a zdaleka nevytváří tak jedinečný podmanivý celek, jak tomu bylo u předchozích režisérových filmů. V silném kolísání mezi třetí a čtvrtou hvězdičkou jsem se tak ustálil nakonec na těch třech. 65% (02.04.2021)