Kaka

Tenhle dramatický koncept chtěl oživit už Edwards v roce 2014, ale masovému úspěchu jeho Godzilly zřejmě zlomil vaz hollywoodský diktát. Godzilla -1.0 to má v tomhle o poznání jednodušší, protože byla natočená v porovnání s USA za pár babek a v daleko více Godzilla friendly enviromentu, než je americká továrna na sny. A výsledek je něco, za co se tvůrci nemusí stydět. Samozřejmě to není ten naboostovaný těžkotonážní eye-candy spektákl, kterým se může chlubit západ, ale má to skvěle sevřenou atmosféru post-apokalyptické doby po druhé světové, zlověstnou ještěrku, ze které se podařilo vydolovat úplné maximum a i když je občas v některých záběrech znát limit production budgetu, pracuje se s ním skvěle. Do postav se mi však dostat nepodařilo vůbec a posmutnělý emocionální náboj mne zcela minul. Jeden z mála filmů, kterému by IMHO prospěla černobílá verze.

Eva Green v korzetu mne bavila více, ale jinak vše ostatní mne bavilo méně. Jednička lepší dvojky. Pořád špičkové produkční kvality, velkofilmové ambice i správná dynamika a vizuál, ale dvojka nijak výrazně nevyniká a slouží jen jako nutný můstek pro finále. Něco jako LOTR Two Towers. Dobrá dvojka, nezbytná pro boží jedničku a trojku.

Druhá série to má trochu složitější, přece jen Ken Watanabe je viditelně starší a tvůrci nám dvouletou promlku mezi první a druhou sérii nijak neulehčují, takže se divák nedočká žádné dějové repetice, jakéhokoli shrnutí z jedničky, ale jde se rovnou na věc. Dvojka navazuje přesně tam, kde končí jednička. A jestli první tři díly jsou trochu pozvolněji plynoucí, kde postavy mají prostor se rozvinout a jejich charaktery rozkreslit, od čtyřky dále se to celé dramaticky sevře až do grandiózního finále. Za pozornost stojí i fakt, že se tvůrcům podařilo zdolat časté nešvary druhých sérií. Dvojka Tokyo Vice tak není ani přehnaně akčnější, nebo víc epická jen proto, aby divákovi dodala víc wow efekt boost. Právě naopak. Je skvělá v tom jak precizně rozvíjí příběh a postavy jedničky v dějové nadstavbě a bravurně uzavírá celý okruh kolem Jakuzy a jejích tradic. Samozřejmě nechybí pod produkčním dozorem Michaela Manna ani zde tradiční trademarky, které známe z jeho filmů. Skvěle napsané, castingově zmáknuté a realisticky zahrané postavy, concrete feeling velkoměsta, který jsme tak obdivovali na Heatu, nebo Collateralu a minimalistickou hudbu. Neznám lepší film o japonské mafii.

Námět je sice odhadem tak na 45 minut filmového materiálu a ta 113ti minutová stopáž je v některých pasážích docela znát, avšak na režijní prvotinu Chiwetela Ejiofora dobré. Poutavý příběh chlapce, který dokázal chytrým vynálezem zachránit život své rodině a vesnici je natočený jednoduše, s pár klíčovými a jasně nalinkovanými postavami a jejich vzájemnou vazbou a interakcí, k tomu nepochopení ze strany otce, korupce vlády a těžký život v chudé zemi uprostřed Afriky - jakožto potřebné opepření děje. Všechny klíčové body jsou načrtnuty obstojně a výpovědní hodnota stojí za to, i když film nejde obvykle úplně do hloubky a spíše jen klouže po povrchu a soustředí se primárně jen na jednu rovinu.

Miami Vice z úplně jiného konce a zase skvělé.

Ocean's Eleven -1.0.

Gritty low-budget historák. který si neudělá ostudu ani v porovnání s jeho západními kamarády. Ukázkový Mikkelsen v roli málomluvného kapitána ve výslužbě, skvělý záporák stupňující nasrání jak hlavního hrdiny, tak i přihlížejícího diváka a k tomu čarokrásná krajina vřesovišť dánské divočiny, velmi působivě snímána Rasmusem Videbaekem. Čekal bych tvrdší finále, které tak nějak zapadlo do romantické šablony, ale nebylo to nijak na sílu a Bastard si udržel tvrdost i důstojnost.

Nejdivočejší série s několika over-the-top twisty, bez rozdílu fantasticky inscenovanými, a šokujícím finále, zakončené tím nejvyhrocenějším hlasováním v historii korporace s perfektní pointou, která dává jasný smysl a troufám si říci, že lépe to do sebe zapadnout nemohlo. Scenáristická masterclass.

Podobně jako třeba v GoT, nebo Yellowstone, se tvůrcům Succession daří vytvořit vyjímečný, samostatně fungující svět s vlastními pravidly a ekosystémem. Navíc doplněným o mistrovsky napsané, hmatatelné, fyzické, křehké i silné postavy plné různých nálad, protichůdných postojů, skvělých interakcí a pohnutých ideologií. To, jak hluboko/daleko šli tvůrci v psychologii jednotlivých postav a jejich ukotvení v imitaci současného moderního korporátního high-profile světa je zcela impozantní a ojedinělý počin. Byla to fantastická jízda, bez výjimky všechny čtyři série se povedly, ale přikláněl bych se k názoru už další nepřidávat. Jednak tomu moc nenahrávají některé shocking twisty z poslední série a za druhé už těch negativních věcí bylo tak nějak dost. Totiž narozdíl od bratříčků výše zmiňovaných, kde si divák našel svoje oblíbené dobré i špatné postavy, má Succession zcela unikátní pozici v tom, že ŽÁDNÁ postava tady není sympatická, příjemná a hodna nějakému fandění. A koukat 40 dílů na souboj bezcharakterních hovad může být i na otrlého diváka místy příliš velké sousto.

Trojka postrádá originalitu jedničky i dravost a tah na bránu dvojky. Prostředek třetí série působí trochu nekonzistentně až rozbředle a některé rodinné etudy nejsou příliš zajímavé a zábavné tak, jako obvyklá korporátní strkanice na šachovnici. Finále to sice opět hajpne na level 100 a Toskánsko, natož Lake Como jsou příjemným ozvláštněním, k převážně New Yorským kulisám ze železa a betonu, nicméně vrchol série byl prozatím někde jinde. Stále se však jedná o top produkční kvalitu a famózně vrstvený seriál s nekompromisním appealem nadřazenosti a moci bohatých.