cesmine

Mimoděk se moje recenze přesouvají z anime k top ten na netflixu. Bohužel. Ale víkend u rodičů si prostě vždycky žádá dohnat novinky. Lol. Ani jsem neměla v plánu tu něco psát, protože u takto sledovaných snímků to bude stejně jen takové plivnutí do deště. Jenže mi nedá se se svým plivancem neozvat proti zdejším recenzentům, kteří se dívali asi na nějakou červenější Rosamunde Pilcher verzi. Já jsem nějak v tom násilí, pokusu o znásilnění a ostrakizovaní zanedbáného, opuštěného děvčátka, romantiku moc neviděla. Bylo jí tam reálně dohromady asi pět minut, ale stejně tady z toho upadávají penisy. A hlavně ten “milostný trojúhelník” vůbec nebyl ten point! EH. Nebylo to sice dokonalé, souhlasím, že někdy měla Kya trochu moc bílé boty, na to že se pohybovala bahnitým močálem, ale rozporuplnost velmi inteligentní, něžné dívky a divokého zvířátka z bažiny Daisy Edgar-Jones ztvárnila znamenitě. Přes všechny ty předsudky a přesto, že v ní pravděpodobně byl nakonec divočiny stejný podíl jako civilizované ženy, tak si Kya zasloužila prostě víc než celé své mládí dostávala. Kya je pro mě naprosto perfektním vyobrazením toho, proč by si ženy vybraly být v lese raději s medvědem, než s mužem. Díky za dobré poplakáníčko.

Na Netflix moc hezká pohádka, nebo mrazivý thriller, těžko říct. Kjut thriller řekněme. Nemůžu se rozhodnout, jestli mi to přišlo moc dětinské a jednoduchoučké na film pro mladé a starší dospělé, nebo moc děsivé a krvavé na film pro děti. Asi to nakonec vyvážili tak, že mám pocit, že cílovka, které se to bude skutečně líbit, která ještě bude dost nekritická a naivní, a kterou to zároveň úplně netraumatizuje, bude zúžená na lidi tak od třinácti do patnácti let. Ostatní budou buď mít problém s tím, že je to “hrozně woke”, nebo jako já s tím, že na to kolik do tohoto filmu šlo viditelně peněz, tam bylo příliš bolestivě amatérských záběrů, špatných zrzavých paruk a neúderných konců. Na to, jak kvalitně se to tváří jsem čekala prostě víc. A feministický podtext byl opravdu zjevně míněný pro young(er) adults, mně přišel trochu prvoplánový, ale i přesto se mi víceméně líbil a stále mě baví, v jakých filmech září Millie. K ní se to prostě jako k ambasadorce mladých silných žen "bez prince" hodí a fandím jí. Bohužel ale mé hodnocení nakonec nemůže být vyšší než 3/5. Možná 3,444. Ale nahoru to, ať se snažím na to koukat jakkoliv, prostě nezaokrouhlím.

Okay. Tohle byl tak příšerný zážitek, až mě to donutilo si po nějaké době sednout za klávesnici a vypsat se z frustrace. Když vycházely knížky a filmy původní trilogie, byla jsem dokonalá cílovka. Teď už nejsem třináctilený young-adult, ale Hunger games má v mém srdci přesto stále svoje vyhřáté místěčko. Už sice vím, že to nikdy nebyl vrchol kinematografie, ale věřím, že člověk může mít rád i věci, o kterých ví, že nejsou úplně best of the best. Na prequel jsem tedy byla přirozeně velmi zvědavá, šla jsem do něj s (myslím) docela rozumnými očekáváními, ale (nutno dodat) s naprostou neznalostí knihy. Některé momenty se mi i docela líbily, ale většinou jsem spíš jen trpěla a spolu se svým (příběhem původních filmů do té doby naprosto nepolíbeným) doprovodem dusila smích ve svetru, abych moc nerušila ostatní diváky (ačkoliv se mi zdálo, že je většina z toho co vidí rozčarovaná podobně jako já). První dvě třetiny se tvůrcům povedlo naplnit nepříliš překvapivými, ale údernými zvraty, které dokázaly při nejmenším zabavit a udržet pozornost, třetí třetina ale údernost pomalu ztrácela, byla uspěchaná a i když bylo docela jasné, co se Coriovi honí hlavou, tak čas mu porozumět a vyobrazit na plátně jeho přerod v hada, se tvůrcům do 157 minut dlouhého filmu prostě nepovedlo dát. Děj obsahuje spoustu děr a nesmyslů, které působí dost rušivě, i když se člověk snaží je nehledat, nevidět a zapomenout na ně, ale nejhorší rušivý element ze všeho pro mě byl soudtrack, muzikálová vystoupení příšerně teatrální Rachel Zegler a technologie, které vypadaly jako z dvacátého století, přestože jsme daleko v budoucnosti. Jasně, chápu snahu naznačit, že jsme se vrátili o šedesát čtyři let zpět do Panemu vzpamatovávajícího se z války, ale aby všechno vypadalo jako v padesátkách mi přijde trochu mimo. Možná nejvíc líto je mi nakonec té Zegler, která už toho hejtu na internetu dostala na můj vkus až moc. A protože mě feministická a rasová problematika Disney pohádek nějak neuráží a vlastně moc ani nezajímá, opravdu jsem chtěla dát jejímu hraní a zpěvu šanci bez jakýchkoli předsudků, ale nelíbilo se mi nakonec ani jedno, ani trochu, a to mě docela mrzí. Dávám dvě hvězdy za pár dobrých nápadů v aréně a nostalgii umocněnou obrazem a hlasitým zvukem kina, který aspoň trochu vylepší snad vždycky všechno.