Hunger Games: Balada o ptácích a hadech

Tých vsuviek ala "Spievankovo" síce zas tak veľa nie je, no odstupom času divákovi pomaly ale isto dôjde, že je tu niečo špatne. Toto mal byť snímok, plný atraktívnych nápadov v podobe súbojov o to, čo nás drží pri živote, no zišla z toho len 157 minútová, nudná nezábava, ktorá občas, ale ozaj len občas, preberie z polo spánku vďaka nejakému malému, dejovému twistu. Ak mal byť toto opätovne príbeh o láske, ktorú nič nezastaví, kedy bohatý Janko, prahne po krásnej, ale chudobnej Eržike Kotlárovej z osady, tak budiš, no z celkového hľadiska je tento prequel fakt predražené fopá. (01.03.2024)

Návrat do světa Hladových her po osmi letech jsem milerád uvítal, i když je pravda, že závěr původní trilogie (resp. tetralogie) utrpěl do určité míry tím, že byla třetí kniha rozdělena do dvou filmů. Prequelovou předlohu jsem nečetl (na rozdíl od trilogie), takže jsem byl zvědavý na to, s jakým příběhem budu mít tu čest. Líbilo se mi, že se děj koncentroval na zrod popř. formování postavy Snowa a chválím obsazení Tom Blytha, jemuž se tento přerod z relativně nevinné polohy do spíše psychopatické povedl uvěřitelným způsobem. Rachel Zegler si střihla podobnou roli jako v předloňském West Side Story a (nejen) její hudební čísla jsem si celkem užíval. Vývoj vztahu mezi Snowem a Lucy Grey měl vskutku silný náboj, zpočátku milý, posléze mrazivý. Diabolická Viola Davis a nejednoznačný Peter Dinklage pouze potvrdili své herecké kvality a potěšila mě menší rolička Fionnuly Flanagan. Během snímku se člověk asi neubrání porovnání s nacistickým Německem (líbily se mi scény z "předělaného" Památníku bitvy národů v Lipsku) a bylo zajímavé sledovat, jakým způsobem byly pojaty Hladové hry ve svých počátcích - ve "skrovných" útrobách železobetonového monstra. - P.S. "It's the things we love most, that destroy us." (21.11.2023)

Důvěryhodnost příběhů o odporu utlačovaného lidu lze vždycky určit dle toho, jak onen prekariát je vykreslen. V tomto případě je to spontánně na country tančící dav mladých krásných, umouněných lidí (jakože tvrdě pracují rukama), co pijí moonshine ze zavařovaček. Případně si můžeme jít odpočinout do chudého bytu o jedenácti pokojích a čtyřicetimetrovém lobby, ve kterém se tři nájemníci ale musí dělit o jednu sušenku, protože jsou na dně. Jojo, rozhodně za tímhle filmem stojí tým lidí, kteří si s chudobou, útlakem a těžkou prací užili svoje. Mimoto ale tento prequel i tematicky přesluhuje myšlenku o opresi skrze spektákl, která ještě mohla být aktuální před nějakými patnácti lety, kdy byly obscénní reality show tématem dne, ale v době, kdy je pozornost lidí rozfragmentovaná mezi algoritmicky individualizovaný obsah, působí nějaká dystopická vize zlého ošklivého státu, držící lid svorně přikovaný k obrazovkám u nějakých gladiátorských her, jako dědeček automobil. Na všechno ostatní je tady pak ohavný bezpohlavní vzhled celého filmu, stereotypní charakterizace naprosto úmorného množství postav či dialogy, které nikdy nejdou mimo přímý děj, takže nemůžeme mít pocit, že se v tom světě mimo něj něco skutečně odehrává. Výsledkem je regulérně jeden z nejdelších filmů na světě. (14.02.2024)

Ťažko asi posudzovať, pretože som nečítal predlohu. Ako sa objavuje aj v iných komentároch, film má tak trochu paradoxný problém: Prílišná dĺžka celkovo a nedostatočná dĺžka v záverečnej tretine. Napadlo mi rozdelenie na dve časti, čím by ale asi utrpela práve tá adaptácia.  Tento problém (resp. dva problémy) má nútili uvažovať o nižšom hodnotení, s odstupom jedného dňa sa však predsalen prikláňam k vyššiemu. Highlightami sú hudba, prekvapivo dobrí herci (hlavne Zeglerka a Hunter Schafer) a kvalitná remeselná stránka. Najlepšia časť po dvojke. (29.01.2024)

Taxem se mylně domníval, že s příchodem plošně degenerativních Supergejů alespoň tyto přitroublé mladodospělácké pičočalamády konečně vychcípaly na mozkové dysfunkce. Tak ne! Otylá bába Kolinsová pořád neumětelsky popisuje hajzlpapíry nejprimitivnějšími kolovrátkovými braky pro náctileté retardéry, Franta Lórenc pořád ještě nechce na pracák a pořád se i najde nějaký ten nevkusný oligofrenik, který ten audiovizuální zvratkocirkus zacáluje v blahoslaveném domnění, že mu to dnes již dospělí retardéři, co si u toho před deseti lety kompulzivně ocumlávali palce, z vypatlané nostalgie učiní rentadebilním. Kdepak, milý investore, vrozené cerebrální poruchy již dávno nahradily abscesy volných konců mích, tihle jadrní vjetci už dnes spolu s celou degenerací Z sviští a vžžžumají v korektních všepastelových homopelerínkách v utopisticko demagogické snaze sp(r)asit svět a na záchranu hrstky šeredných pubescentních bukvolidí před fašokomunistickým establišmentem ti sere čivava! Ještěže je bába Kolinsová tak děsně „kreativní“ a dokázala „vymyslet“ úplně novou a tolik neotřelou vyfikundaci. V desetkrát omleté a do sucha vyždímané pásové šabloně „ukrutně trpící juvenilové – hangrgejs – láska – vítězství – odchod k zapadajícímu slunci za zvuků famfár“ už o sebe totiž s výrazem opruzeného poštěváku netře otylými stehny velká všespasitelka Ketnys ve snaze zachránit nějakého vypleštěného homosexuála před osudem horším než zmrd, nýbrž mimořádně slizký a prkenný bukanýr ve snaze zachránit z toho martýria tvůrčí bezradnosti veskrze nesympatickou až odpornou pičinku na pěst. A hádejte, kdo vyhrál, kam kráčeli a co jim k tomu hrálo? Ne, kecám, konec je tentokrát navíc naprostá lobotomie! Ovšem oceňuji zcela trefný název! Nejeden seksuálně dezorientovaný rozštěp si u toho dozajista smutně, avšak lačně pomačká ptáka či přeleští hada. (11.04.2024)