Dokonalé dny

Náhled do zdánlivě monotónního života jednoho uzavřeného a mlčenlivého uklízeče veřejných toalet. Píšu „zdánlivě“, protože ve skutečnosti film ukazuje skrz běžný život pestrou škálu okolností, situací a motivů – pohrdání „podřadným“ povoláním, kontrast zastaralých a moderních přístupů, rozdíl mezi zodpovědným/pozitivním přístupem k životu, který v základu ztělesňuje hlavní postava, a opačným postojem „oběti“, který naopak můžeme sledovat u jeho lehkomyslného kolegy, jenž všude hledá „zkratky“ a neustále si stěžuje na nespravedlnost života… V těch povětšinou nemluvných a klidných obrazech filmu se toho dá najít vskutku mnoho. A to je za mě velmi sympatické (rozhodně bych neřekla, že tento film je „o ničem“). Wim Wenders očividně zdařile nasál a převedl na filmové plátno japonský styl, jak se často vyprávějí filmové příběhy – tedy pozvolnost a přirozenost života, na jejichž pozadí se emoce a hloubka možná neukazují okázale, ale velmi citelně tam jsou. V tomhle ohledu je to film opravdu velmi japonský - už jenom svým hlavním motivem, kterým je vděčnost vůči krásám přírody a radostem prostého života (film zmiňuje japonský výraz „komorebi“, který oslavuje krásu pronikání světla mezi listovím stromu, ale celkově tento přístup souvisí i s jinými japonskými koncepty a známými pojmy, kupříkladu „ičigo ičie“ – ocenění jedinečnosti a neopakovatelnosti každého okamžiku, nebo třeba estetikou wabi-sabi). Je zajímavé, jak krásně zde posloužila inspirace tokijskými veřejnými záchodky na Šibuji, které se proslavily svým vkusným a nápaditým designem, ale i čistotou a výborným udržováním (zde tedy musím zmínit, že udržovat bezplatné veřejné toalety v krásném a čistém stavu je v Japonsku naprostým standardem, který je součást výborných služeb veřejnosti a japonského smyslu pro pohostinnost… nejde tedy o nic, co by se omezovalo pouze na záchody na tokijské Šibuji). Myslím, že se dost dobře nenajde jiná země, ve které by takovým způsobem mohlo fungovat propojení veřejných záchodků a poklidné přírodní estetiky v jednu ódu na život. Japonsko je toho však schopné levou zadní. Celkově jsem si všechny ty výjevy ze života ve filmu užila a se zájmem jsem poznávala hlavní postavu, která rozhodně nebyla pro diváka otevřenou knihou, právě naopak. V životě Hirajamy probleskává melancholie a divák brzy pozná, že jde o postavu velmi osamocenou. Jakušo Kódži ztvárnil hlavního hrdinu ve vší té umírněnosti velmi pestře a zároveň přirozeně. Je to zkrátka herec, který i s minimalistickými prostředky vyjádří mnoho a je koneckonců radost ho sledovat v jakékoli roli, kterou hraje. V celku vzato tedy nemám filmu co vytknout, snad až na úplný závěr. Konečná scéna totiž v podstatě sází pouze na sílu emočně nabité písně Feeling Good od Niny Simone a výrazový emoční repertoár herce... Což o to, Feeling Good je už odedávna jedna z mých oblíbených skladeb, ale přiznám se, že jsem od samotného závěru čekala trochu více. Nemám na mysli nic konkrétního. Jen jsem z toho jako divák cítila, že už nepřišel žádný lepší nápad, než tam prostě hodit nejlepší písničku a čekat, že to její tóny a emoce herce utáhnou. Jako by tomu něco ve scénáři scházelo… Jinak však výborný počin - neříkám, že nutně oscarový (pokud byl tento film nominován, zasloužila by si to i spousta dalších…), ale zcela jistě nadprůměrný a originální. ~(4,2★)~ (16.04.2024) (méně) (více)