Muž a jeho pes

Film se vlastně nijak nevymyká průměru a kdyby v něm po osmi letech nehrál Belmondo, tak by asi zapadl úplně. To ale neznamená, že by byl špatný! Jen staví na dvou základních kamenech, kterými chce podepřít všechno ostatní: Na fascinaci zestárlou Belmondovou tváří a na fotogeničnosti roztomilého pejska. Jinak jde o průměrně natočený volný remake de Sicova Umberta D., který ale - řekněme si to upřímně - je trochu někde jinde... Belmondo je viditelně unavený, přesto hrát nezapomněl a zůstal mu i ten charakteristický úsměv. I když - těžko říct, jestli to byl záměr nebo ohled na nemocného herce - jeho postava má až příliš mnoho krátkých uštěpačných replik, které mi občas připadaly nepřirozené. Místy je film docela vtipný, většinu času se docela hraje na city, ale jinak je to příjemný film. Bébelovi patří můj obdiv, že se vykašlal na image drsňáka a troufl si na tuhle roli.. (07.08.2009)

Miliónkrát videný námet starého pána a domáceho miláčika. V japonských snímkach a takisto v talianskom neorealizme však nevsádzali na kartu známej hviezdy, ako po rokoch úspešnej kariéry precitli do nových emočných sfér, ale vypovedali o niečom úplne inom. Ako Belmondova rozlúčka bez väčších ambícií stráviteľná a príjemná jednohubka. (09.03.2018)

Muž a jeho pes je film záměrně staromilecký a ohlíží se hluboko do minulosti. Jeho základní děj vychází z klasického neorealistického snímku Umberto D. z roku 1952 - o důchodci, který žije společně se svým psíkem v takové chudobě, že se nakonec pokusí spáchat sebevraždu. Belmondovská variace je samozřejmě heroičtější a fanfarónštější. Na hlavním hrdinovi Charlesovi je vidět, že dříve býval frajer a grand a dodnes mu z toho něco zůstalo. Film spoléhá především na samotný spektákl Belmondovy tváře - její zbrázdění obrovitými vráskami a visícími laloky kůže, špatně ovladatelný spodní ret a úplně hnutou osu nosu. V publiku se při prvním spatření toho obličeje s pokleslými rysy a krátery ihned vybudí dojetí a vzpomínky. Stylově snímek navíc přejímá velké množství prostředků ze starého a dávno překonaného neorealismu, který nám dnes může připadat sentimentální, přepjatý a zároveň příliš nenápadný. Ukazuje se to na pečlivě vykroužených statických kompozicích, hladkém jednoduchém střihu, hudebních nástupech a pomalém plynutí času, kde každý pohled, věta i jednoduchý úkon mají svoji závažnost v tom, že prozrazují určitou námahu. (08.06.2020)

Seru na návraty všech Willisů, Stallonů, Van Dammů, Terminátorů a Superstar, i když je mám rád - vyjma "vy víte koho", protože se mi na plátno vrátil hrdina ze všech nejhrdinovatější - mon Bebel! A jestli příběh přišel někomu ponurý či depresivní, tak mě teda NE, páč mi srdce plesalo radostí nad tímto "comebackem" (11.11.2009)

Jean - Paul Belmondo si ve svém věku zahrál ve filmu o stáří a starostech kolem něho. Přišel o vše a vlastní jen jednoho psa. Docela smutný film, který nás donutí zamyslet se nad tím, co dál, když budeme až moc staří a život nás přestane bavit. Smutek ve filmu podporuje i hudba, kterou " stvořil " Philippe Rombi. Zazní zde i mimo jiné kompozice Ave Maria v podání Natalie Dessan... http://www.youtube.com/watch?v=spG4-Mudd3g (03.02.2010)