Neopouštěj mě

Na to, že je tenhle film dost důležitým románem pro anglickou populací, mě teda ničím zvláštním neoslnil. Vypráví důležitý příběh plný emocí, vypráví ho docela dobře a každou chvíli se na film hrozně hezky kouká. Tak hezky, že byste si z některých scén nejradši udělali fotky, kdyby jste tam stáli vedle kameramana. Jenže to prostě nestačí. Zbytek jsem přešel utrpením, který z filmu šíleným způsobem vyřazoval. (31.01.2011)

[IFF, Bratislava 2010] Domnievam sa, že nezámerne rozdielne sformulovanie postupného a neodvratného usmrcovania "účelových stvorení"-darcov, ktoré do bodky nešpecifikuje reťazec fungovania takýchto aktivít nie je načisto k zahodeniu => je tématicky funkčné a nevypočítavo filantropické. Mark Romanek vsádza na istotu, čo sa týka panoramatického pojatia lemuje svoju intímnu romancu príslovečnými postojmi, na základe ktorých reliéfne nakladá jak s elyzejskými notami od Rachel Portman, tak s ohnivou zviazanosťou a žiaľnou predurčenosťou zamilovaného páru. Príjem emocionality je teda zaručený (mal som občas na mále), ale (po menšom zrekapitulovaní) mi schádza väčšie prepracovanie vzťahu Kathy/Tommy a taká ta dlhodobejšia reflexia, ktorá je prechovávaná v mnohých ázijských pokladoch. Takže vytrženie z tohto senzitívnejšieho/komornejšieho "Ostrova" , ktoré vo mne kulminovalo hneď po projekcií už pozvoľne vyprcháva a renomovaný literát Kazuo Ishiguro si ma najskôr asi získa pri jednej z jeho úctyhodných knižných väzieb. (12.11.2010)

Těžko se mi věří ve film, v němž zdraví, mladí lidé umírají proto, aby nemocní a staří mohli žít. A už z toho důvodu se mi film vlekl. Chvála Bohu, že na konci nezvítězila láska, kór když dle mého je podstatnější pro žití užitelnost jednotlivce, než to, že srdce dárce proti jeho vůli škoda vytahovat, páč je zamilované. Nad tím by se i v reálu mocipáni jen stěží pozastavili. Karey Mulligan má u mě každopádně první zářez, Never let me go je její první film, v němž mě vyloženě nelezla na nervy a dokonce jsem si říkala, že v ní nějaké to charisma možná přece jen dřímat bude. Taková Michelle Williams číslo dvě (ta mě ostatně svého, dawsonovského, času taky pekelně pila krev). 50% (03.01.2013)

Originálne a veľmi atypické sci-fi a to z viacerých hľadísk. Nielenže sa odohráva v alternatívnej minulosti (ktorá nie je steampunkovo preplácaná), celkovo chovanie postáv a smer, ktorým sa hýbe dej (žiadne Hunger Games) je pozoruhodne out of the box. A k tomu úplne čarovná hudba Rachel Portman, nie nepodobná famóznemu Howardovmu soundtracku k The Village. A to som si myslel, že už nikdy nič podobné počuť nebudem. (11.01.2015)

V až kafkovské absurditě výchozí situace spočívá hlavní síla a zároveň slabina snímku. Atmosféra snímku a všudypřítomná deprese mají jasný základ v absurdní premise, s níž se ovšem postavy odmítají takřka jakkoliv bojovat, naopak, až neskutečně odevzdaně přistupují na svůj úděl a útrpně, odevzdaně a vlastně snad i docela spokojeně čekají na své dokončení. Zároveň ale divák není schopen takřka jakékoliv empatie, právě proto, že zápletka a tedy i počínání postav sice lze vzhledem k jasně dané premise akceptovat, naprostá iracionalita toho všeho ale prostě znemožňuje komukoliv opravdu na plno přistoupit na pravidla této hry. Výsledkem je podivně odtažitý a zároveň depresivní samoúčelný konstrukt, z něhož nade vše vyčnívá úžasně proměnlivý Andrew Garfield. Film je, jen tak mimochodem, i při papírově střídmých 103 minutách úmorně dlouhý... (25.07.2011)