Zmizení

Zmizení v sobě nese náznaky kvalitního psychologického dramatu i velmi dobré detektivky. Na obou žánrových polích ale nakonec prohrává. Jako film, který se zajímá o postavy, selhává vinou zkratkovitého (i v kontextu situací, v nichž se ocitají) nebo naopak přespříliš prozíravého jednání hrdinů. Vyjma Jackmana, o němž je většina podstatného řečena loveckým prologem, a Gyllenhaala, ozvláštňujícího svůj výkon podezřele častým mrkáním (které může značit temnou minulost, ale také jen to, že má tik), jsou ve filmu samí herci do počtu. Nepřispívají k navození morálně ambivalentních pocitů, které tvoří jádro vyprávění, pročež se Villeneuve ani neobtěžuje jejich zřídkavou přítomnost lépe odůvodnit a zapojit je do hlavního dění. Nejvíce na účelové nakládání s postavami doplácí Kellerova manželka. Maria Bello ale také ze všech herců nejagresivněji přehrává, takže nás její chvílemi malátné, chvílemi hysterické vrávorání filmem nemusí mrzet. ___ Na závažnosti by zřejmě filmu měly dodávat dlouhé záběry (třeba kůry stromů), časté zatmívačky, hustý déšť, využívání hluků prostředí namísto nediegetické hudby (která je podobně kakofonická jako zvuky, takže se někdy, stejně jako ve Fincherových Mužích, kteří nenávidí ženy, těžko odlišuje, kde končí jedno a začíná druhé). Nejsou to dvakrát originální prostředky k navození ponuré atmosféry, ale vcelku fungují. Villeneuve jich ale nadužívá, vinou čeho – mimo jiné – film selhává jako procedurální thriller. ___ Atmosféru dotvářející záběry převažují nad záběry, které sdělují nějakou směrodatnou informaci. Většina zásadních odhalení je nadto založena na nepřesvědčivé náhodě, nikoli na sběru a analýze důkazů. Délka pátrání (a tedy ani filmu) není s ohledem na způsob odhalení pachatele adekvátní. Na konci si nejsilněji uvědomíte, že celá detektivní linie se všemi falešnými stopami a víceznačnými indiciemi byla zkonstruována pouze za tím účelem, aby mohly být postavy konfrontovány s určitými morálními dilematy, aby něco hodně nepříjemného zažily i provedly a aby se měly po vypotácení z (a)morálního bludiště z čeho vykoupit (jde o jeden z řady tradičních náboženských motivů, s nimiž film, hemžící se hady, kříži a citacemi z Bible, pracuje). ___ Jestliže mu záleželo přednostně na psychologické rovině vyprávění, proč Villeneuve věnuje tolik prostoru rovině detektivní, proč se nás po většinu filmu snaží přesvědčit, že přeci jen jde o krimi? Jedna rovina oslabuje tu druhou. Nezájem o minulost a hloub sahající motivace postav lze akceptovat v procedurálu, ne v psychologickém filmu. Díry v logice by tolik nevadily v psychologické studii člověka v krajní situaci, v detektivce však ruší. Namísto jednoho konzistentního vznikly dva filmy veskrze neuspokojivé. 70% (09.10.2013)

Villeneuve vždycky nejezdil jen ve formuli a Jackman si taky vždycky nehrál na zvlčelýho Fredy Krugera s pejzy. Věděl jsem, že ten Kanaďan umí, ale zároveň jsem taky nečekal, že by snad Prisoners odvyprávěl nějak tendenčně, na efekt. V prvé řadě? Zmizení není strhující film, vyprávění je striktní, nevybočuje, neuhýbá z veskrze autentické linky. Je chladný, pomalý a neustále po vás něco chce, abyste se vcítili do zoufalství, abyste tápali, byli empatičtí k zápletce. V duhé řadě? Kamera! Roger Deakins drží obrazové prostředky čistě a syrově, velmi jednoduše se topí v táhlých záběrech, netlačí na pilu. A v třetí řadě? Hudba! Jen málokterý abstraktně ambientní sountrack dokáže fungovat nezávisle na filmu a zároveň přenášet svrchovaně filmový dojem tak, jak se to povedlo Jóhannu Jóhannssonovi. A dál? Už po půl hodině mi z Gyllenhaalova tiku tikalo, přesto u mě Hugha přehrával, držel v šachu a spolu se slušným scénářem udržel v šachu i celou pointu. Pointu, která si díky roztříštění příběhu mezi dvě hlavní a co chvíli jediné postavy, dokázala uchovat moment překvapení. Ne, tady už dávno nejsme v dobách The Silence of the Lambs, aby se rozhřešení stalo nadčasovým, aby to nemělo žádný mouchy a divák se chtěl, potřeboval vracet. Přesto jsou Prisoners somatickou kriminálkou, která není úplně tím, co byste od současný podoby žánru čekali, ale ani tím, čím by vlastně mohla (a měla) být. Ve Ztracených se ztratilo pár nedostatků, ale já se v nich s dojmem našel, rozvážně, uvážlivě, za [final rate: 80%] (22.02.2014)

Popravdě řečeno, už dlouho jsem neviděl tahle kvalitní krimi. Je to poctivá filmařina, od nenudícího a pečlivě vystaveného příběhu přes napětí (posílající film chvílemi do žánru thriller), atmosféru (tuším, že na 2 místech mi solidně zamrazilo), vizuální/technickou stránku až po herecké výkony (Gyllenhaal a Jackman jsou parádní ve společných scénách i odděleně). Za slabší bych označil asi jen konec (tím tedy nemyslím „pískání“, to se mi naopak docela líbilo, ale nemám rád, když nedostižný záporák začne „náhle“ dělat chyby jak Brno a ještě u toho vysvětluje svoje pohnutky + mně mírně zklamalo, že jsem ho odhadl na mé jindy bídné poměry dost brzo), takže proto dávám „pouze“ silné 4*. (19.04.2014)

Deakinsova kamera je občas zamlžené, ale přitom pořád průzračné sklíčko, velkou ručičku představuje Jackman, tou malou, pomalejší, ale za to důkladnější, je mrkáček Gyllenhaal, mix detektivní a psychologické roviny Villeneuve sladil s Greenwichským poledníkem a Guzikowskeho scénář je precizně seřízený hodinářský stroj. Možná zamrzí, že to dokonalé soukolí začne ke konci nepatrně drhnout (za neobjevení stop po pohybu „vraku“, potažmo poklopu skrýše by Horatio Caine strhával prémie), jenže od tichých ovčích mláďat už uběhlo tolik znamení zvěrokruhu a kolik tak řemeslně i emociálně působivých filmů měl člověk na přelomu Milénií možnost vidět? Šest, Sedm? Už jen z tohoto důvodu si užijte balancování na laně napnutém mezi ohebností víry a Nietzscheho varováním o nebezpečenství boje s monstry, přičemž hlavní postavy zosobňují věčný boj citu (otec Dover) a rozumu (detektiv Loki). A kdo tento zápas vyhrál? To se divák dozví až po závěrečném hvizdu.. (05.05.2014)

Unesené deti. Námet ako hrom. Kto by to neocenil? Tie zúfalé, hrozné rodičovské pocity zúfalstva na pokraji kolapsu? A vcítiť sa nie je tak ťažké, veď rodičmi alebo deťmi sme komplet všetci. Ako kriminálny príbeh to zase až tak dobre nešliape. Pretože -paradoxne - príbeh zachováva predpoklad, známy z vyšetrovateľskej praxe, že odhalenie páchateľa je často čírou zmesou nekonečnej trpezlivosti pri prehrabávaní sa tonami jalovej hlušiny a náhody. Kdeže rozumovo náročné konštrukcie vyšetrovateľa. Tie sú dobré tak do tv adaptácií podľa Agáty Christie. Ale zase, ak sa film vzdá sherlockovského mozgu, ostáva často len nudný balast. A ten divákov neosloví. Preto tunák tvorcovia siahli po niečom, na čo sa často zabúda, ale čo je pri akomkoľvek zločine často kľúčové. Ako konkrétny trestný skutok ovplyvní okolie, ktoré má vzťah k obeti? A ako takýto negatívnym reakciám, vedúcim niekedy k fatálnym dôsledkom predchádzať? Toto druhé sa pýtam už len ja, režisér primárne ukazuje, že únos dieťaťa totálne ničí život rodičov, vedie ich k nepredvídaným hystericko- násilným rekciám, často siahajú k fľaške. Často sa stávajú závislými od liekov. Rovnako tak sa ďalšími obeťami stávajú nespravodlivo obvinené osoby, ktoré si biľag prvotnej viny hodenej na nich systémom, nesú často až do smrti. No a netreba zabudnúť ani na vyšetrovateľov, ktorým zo zúfalstva nad nepolapením zločinca častokrát rupnú nervy. (26.04.2021)