Sladký život

Dostals mě, Federico. Místy zdlouhavé, místy strojené a příliš mentorské, ale zároveň moudré, hluboké a mrazivě přesné. Film je jako blonďatá kráska... první půlhodinu se kolem ní nesměle točíte, ale když si jí pustíte k tělu, sevře vám srdce chladnou dlaní. A pak už je na všechno pozdě... jen čekáte až povolí stisk a vy budete moci přebrat tu armádu emocí a myšlenek. V každém z nás je kus Marcella a na každého někde čeká síť... tak hlavně skočte do té správné, abyste v ní nezemřeli, nýbrž spokojeně rozkvetli. (04.10.2007)

Scénář: Federico Fellini .. Fellini asi nebude pro každého Po krásném, kamerově výborném začátku jste seznámeni s novinářem Marcellem a na plátno (ano, měl jsem štěstí vychutnat si film v kině) jsou servírovány jeho každodenní (v tomto případě spíše ty noční) epizody ze života a já si říkám, vždyť to ani nedává smysl, vždyť to nemá příběh. Jenže to byl jen můj počáteční omyl. Scénář je promyšlený, režisérem excelentně podaný a právě ony epizody, kterými Marcello postupně prochází a postavy se kterými se setkává, jsou tím na co se nezapomíná. Jeho samolibé jednání, erotická dobrodružství a většinou hodně hořké vychutnávání si tzv. „sladkého života“ ho pomale sžírají a ničí zbytek jeho dlouhodobě dosti zkažené osobnosti. Sice si onu povrchnost a nesmyslnost uvědomí a také se pokusí proti všemu postavit, jenže... K tomu několik skutečně kultovních scén (fontána,..) a frází (paparrazo,..) - no prostě: Bravurní zážitek! ___ Federico Fellini má můj potlesk a tento mistrovský film absolutní a plné hodnocení. Zvláště pak za ranní závěr na pláži, kdy mladá, krásná, nezkažená Paola volá na Marcella, ale on jí nerozumí, odejde pryč a tím se vrátí ke svému zkaženému, prázdnému životu, mě dostal! Ach ta deprese, že svoji jedinou pořádnou šanci na jiný život zřejmě promarnil. Nám poté už zbude jen nezapomenutelný dlouhý pohled Paoly do kamery a prostor k zamyšlení. Stále mám tu sladkou tvářičku před očima! La Dolce Vita! Anebo krátce: Trpce bezstarostná krásá, náročná, stylizovaná "prázdnota“, která přetéká mistrovským umem.. (27.01.2005)

U Felliniho platí výrok Věry Chytilové, že děj je úlitba divákovi, režisér ho nepotřebuje. Neuvěřitelná smršť dojmů, drobných údálostí, firurek, muziky a dialogů které volně plynou podobně, jako tomu bylo u Armacordu. Když nestíháte vnímat, jste zahlceni. To celé na prostoru 167 minut! Fellini opravdu není pro každého. Kdo není na tuto smršť vnitřně připraven, bude jí zaskočen. :o) (21.09.2014)

Exemplárne vyhranený štvorhviezdičkový pocit. Dekadenciu Fellinimu príliš neverím, na to mu chýba Viscontiho noblesa, malichernosť a precíznosť prechádzajúca do precióznosti. Grotesknosť a hektické tempo anticipujúce Celebrity od Woodyho Allena (áno, hektické, i keď niektoré scény sú približne 20-minútové) presvedčivému obrazu úpadkovej spoločnosti príliš nepridávajú. Sladký život každopádne oplýva majstrovsky intenzívnymi miestami, na ktoré sa zabúda až na smrteľnej posteli, resp. až pri kremácii. Úvod s Kristom neseným vrtuľníkom ("Aha, Ježiš - kam asi letí?") a záver s mŕtvym morským živočíchom a jeho monštróznym okom ("stále sa tak divne pozerá") + dievčaťom "na druhom brehu" sú dokonalé, rovnako ako napr. "intímny rozhovor na diaľku" Anouk Aimée a Marcella v podivných priestoroch starého zámku. Sladký život je možno jediným filmom, v ktorom je o danom filme povedané úplne všetko na samom začiatku - v úvodnom zábere figuruje futbalová bránka pred "vznešenými" antickými ruinami (skúste si kopnúť). Na druhej strane Morandiho metafyzický obraz, ktorý visí u spisovateľa Steinera, s dokonale organizovanými predmetmi zasadenými do vákuovo pôsobiaceho priestoru je len prvoplánovou ilustráciou témy. Felliniho Sladký život je rovnako 80%-ný ako román Francúza Patricka Modiano "Vila Triste" z roku 1975 (odporúčam), v ktorom sa pocit životnej prázdnoty zaháňa aktivitami, ktorých veľkoleposť nemá so zmysluplnosťou vôbec nič spoločné. (06.04.2005)

Raději se na něj dívat, než si jej žít – to je logický poznatek vyvoditelný ze sledování Sladkého života, který již prvními minutami dává tušit, nakolik ironicky je takový název míněn. Ježíš Kristus opouští Řím, zdánlivě jenom dočasně, ve skutečnosti na věčnost. V helikoptéře jej pronásleduje bulvární novinář Marcello, který se na chvíli zastaví, aby si promluvil s opalujícími se ženami na střeše jednoho domu, jenže nemůže, bariéra vytvořená hlukem motoru je příliš silná. Těmito symboly je prostoupen celý film – víra, zábava, mezilidská komunikace a odcizení. A celý film je uzavřen nádhernou scénou, kdy Marcello stejně jako na začátku neslyší, co mu dívka na druhé straně říká, jenomže rozdíl je v tom, že nyní ani slyšet nechce, zcela podlehl vábení jiného světa. Je to svět známostí na jednu noc, pokrytectví, úplatků, lidského hyenismu a hlavně divokých a nesmyslných orgií, v tomto ohledu je vrcholnou scénou závěrečný striptýz, kdy dochází k nevyhnutelné kulminaci nastřádaného napětí. Scéna je to pozoruhodná bravurní režií, odvázanou kamerou, hereckým nasazením a rovněž hořkým konstatováním, že pro tyhle lidi už není cesty zpět. Ale jim je to jedno, oni si prostě jenom žijí svůj sladký život! Přiznávám, že jsem se ke sledování tohoto filmu musel dlouho přemlouvat a že jsem nevěřil v jeho sílu po tolika letech, ale on nezklamal a vlastně ani nenudil. Nenechte se odradit téměř tříhodinovou délkou, černobílým formátem a dějovou roztříštěností (je to spíše soubor povídek) a zkuste to taky. Jenom na jednu noc. 90% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Marigold, Dan9K, Eddard, RAPIDUS, MIMIC, AGO, crozet (01.08.2007)