Les Adieux à la Reine
Adiós a la reina
Farewell, My Queen
Zbohom, kráľovná
Režie:
Benoît JacquotKamera:
Romain WindingHudba:
Bruno CoulaisHrají:
Diane Kruger, Léa Seydoux, Virginie Ledoyen, Xavier Beauvois, Noémie Lvovsky, Michel Robin, Julie-Marie Parmentier, Dominique Reymond, Aladin Reibel (více)Obsahy(1)
Historické drama podle stejnojmenného románu Chantal Thomasové. Fiktivní vyprávění o posledních dnech Marie Antoinetty při moci očima její mladé služebnice Sidonie Labordeové... V červenci 1789, kdy vypukla Velká francouzská revoluce, je král Ludvík XVI., královna Marie-Antoinette a jejich dvůr ve Versaillles, daleko od starostí každodenního života. Když se k nim dostane zpráva o dobytí Bastilly, nastane mezi dvořany panika a většina šlechty i se svým služebnictvem opouští potápějící se loď. Nechávají královskou rodinu takřka samotnou. Jenom mladá Sidonie Labordeová, královnina společnice, která jí nahlas předčítává a je jí celou duší oddaná, neodejde za žádných okolností. Neví ale, že právě plynou poslední tři dny, které stráví ve společnosti své milované královny... (JOJ Cinema)
(více)Videa (1)
Recenze (69)
Režisér a scénárista Benoît Jacquot má za sebou hned několik snímků rozdílných žánrů, které však mají jednu nepatrnou vadu na kráse – moc diváků je u nás nevidělo. Změnit povědomí o Jacquotově tvorbě může jeho nejnovější dítko, historické drama o prvních dnech Velké francouzské revoluce pohledem mladé služebné královny Marie Antoinetty. Před samotnou projekcí není nutné si nějak zvlášť doplňovat vzdělání, i když je pravdou, že režisér, který byl mimo jiné v roce 2005 členem poroty na festivalu v Cannes, to divákům příliš neusnadňuje. A to zejména množstvím vedlejších postav, které děj prakticky nikam neposouvají. Jen si odehrají své a zase zmizí. Ale postupně. Královna Marie Antoinetta, která se stejně jako její sourozenci stala ideálním nástrojem sňatkové politiky své matky Marie Terezie, neprožívá právě dobré období. Rakouská arcivévodkyně, která byla už ve čtrnácti letech poslaná na francouzský královský dvůr, není v Jacquotově podání onou kombinací elegance, pompéznosti, zhýčkanosti a drzosti, kterou nám před sedmi lety předvedla Sofia Coppola a Kirsten Dunst. Díky pozornosti v hodinách dějepisu předem nevědět, že královna vede poněkud rozmařilý život, z plátna bychom nic nepoznali. Možná je to tím, že do Versailles přicházejí jen kusé zprávy o tom, co se stalo v Bastile. Sílící zvuk nespokojených a hlavně hladových Francouzů za branami symbolu absolutistické monarchie sama královna brzy ucítí na vlastní kůži. Zatím si užívá chvíle s předčítačkou Sidonií Labord, která dojede na svou bezbřehou loajalitu. Režisér mezitím používá nepatrná gesta a náznaky, aby nám nabídl pohled nejen do nezasvěcenosti služebné, revolučních událostí, ale i do života neurotické královny s náhlou přítomností strachu. Vše se tak odehrává v jakémsi vakuu, izolovanosti od okolního dění. Jenže to, co zbývá mezi chladnými zdmi zámku, Jacquotovi na plnohodnotnou látku nestačí. Zatímco zmiňovaná Coppola experimentovala, kašlala na děj a hlavně jednu z nejkontroverznějších postav historie pojala velmi osobitě, francouzská novinka působí nesmírně odtažitě a chladně. Jacquot, který svou filmovou kariéru začal v roce 1965 jako asistent Bernarda Borderia na filmové sérii o Angelice, si nedovolí prakticky nic. Do ztracena tak v jeho konvenční látce odplouvají náznaky lesbických tužeb, postavy jsou málo prokreslené, splývání snu a skutečnosti nemá potřebnou sílu a nabízenou možnost ženského pohledu zevnitř končící versailleské „bezstarostnosti“ tak tvůrce za pačesy nechytá. Děkovat tak nakonec může zejména ústřednímu duu (Virginie Ledoyen je na plátně opravdu jen několik minut) Diane Kruger a Lée Seydoux, které svými výkony kostýmní drama tahají do alespoň průměrných čísel. ()
Ulice duní pochodem tisíců. „Sidonie, kde máš ty zlaté hodiny, co jsem ti půjčila?“ Bastila padla v úterý v odpoledních hodinách. „Louison mi je ukradla z pokoje, paní. Utekla s nimi.“ První zmatené zprávy hovoří o tom, že její velitel byl bestiálně popraven pouhým nožem. „Nevadí, strhnu ti to z platu.“ Následně byla jeho hlava nabodnuta na kopí a nesena ulicemi Paříže. „Paní, víte přece, že bych je splácela do konce života.“ Při obléhání přišla o život téměř stovka lidí. „Inu, máš pravdu. Nakonec kdo by se za těchto okolností staral o nějaké hodiny.“ ()
Ach tá Mária Antoinetta, človek vážne nevie, či bola naozaj až tak hlúpa, alebo len chladne, bezcitne a arogantne povýšenecká... Výborný námet, zaujímavé obdobie, no snímok toho po dramatickej stránke veľa neponúkne - mdlé a nezáživné spracovanie, žiaden psychologický ponor do postáv, žiadna atmosféra (pritom podmienky tu na ňu boli), minimum pocitov... len častá nuda. Jediné čo ako-tak oslovilo bol výborný herecký prejav L. Seydoux a slušná výprava. Podpriemer. 40/100 ()
Mé znalosti dějepisu vypadají jako mé ruční práce: spousta děr a sem tam nějaký šmodrchanec. Nepřesnosti v historických filmech mě tedy příliš neruší a od tohoto jsem očekávala jen nákladné kostýmy a natupírované paruky navlečené na Diane Kruger. Jenomže vzhledem k té drobnosti, že film nemá prakticky žádný děj, má člověk ve výsledku pocit, jako kdyby si ty šaty a paruky prohlížel na ramínkách v zatuchlé skříni, na jejímž křídle je vylepený plakát s Dianou. A navíc mu přes rameno neustále zírala ošklivá lesbická čtečka s pohledem vycpané veverky. ()
Přesladké niterné hledisko věnované posledním dnům Marie Antoinetty ve Versailles. V českém prostředí podobnou metodu známe z Vávrovy Veroniky, kde nám také hlavní hrdinku vykresluje především pohled do ní zamilované stoupenkyně. V Les Adieux à la reine jsou emoce ještě intimnější, už pro ten zkrácený čas. Nádherný soukromý pohled do mozaiky Velké francouzské revoluce. (Předlohou je román, který česky samozřejmě nevyšel.) ()
Reklama