castor

Svému věku a formě přizpůsobuje Russell Crowe výběr rolí, nicméně už v nedávném Land of Bad nebo v Papežově vymítači prokázal, že klidně může jen sedět coby operátor válečných dronů před blikajícími monitory nebo rebelantsky vystupovat proti vatikánským zvyklostem, pořád z něj ale zatraceně hýří charisma a vtip. Tady se ponoříme do temnějších vod, hraje bývalého poldu, který trpí Alzheimerovou chorobou. Díky experimentální léčbě má ovšem pocit, že má zase buňky na to otevřít starý případ vraždy. Herecky fajn, tempem nepříliš vzrušující i bez větších ambicí, kdy pár scén mohlo a mělo zůstat na podlaze střižny. Ale zase to může být dobrý základ do budoucna, že mu role stárnoucích detektivů padnou.

Pánové melou, jak film s Kevinem Costnerem představuje zaručený úspěch, přitom má za sebou nejeden propadák a sám herec několikrát za svou kariéru vstal z filmařského popela. Sportovně nadaný mladík, který zároveň slušně zpíval, měl za sebou několik menších rolí, průlomový byl rok 1985 a první setkání s Kevinem Reynoldsem (Fandango), ve stejném roce se objevil i v Silveradu a první sportovní úloze – cyklistických Vítězích. Velkou hvězdou se stal vzápětí díky Brianu De Palmovi a jeho Neúplatných. Následovalo Costnerovo zdaleka nejsilnější období. Nejprve další postavy sportovců, pak triumf v podobě Tance s vlky (stejně jako v budoucnu do projektu vložil spoustu vlastních peněz). Faktor Costner zafungoval i v Robinu Hoodovi či Osobním strážci, kritiky ceněný byl JFK nebo Dokonalý svět. Pak přišel astronomický rozpočet Vodního světa s pohromami na každém kroku, rozvláčný Posel budoucnosti, který představoval ještě větší tragédii, tvůrci vynechávají, přitom právě kvůli němu se herec potácel v hollywoodském vyhnání a pojídal drobky, které někdo upustil. Nezlomilo ho to, přichystal další western (komorní Krajina střelců) i několik dalších – vlastně zajímavých – projektů. I když nultá léta byla z jeho strany poměrně průměrná, od té doby bylo znovu sympatické sledovat, jak Costner pokračuje ve svém stylovém hereckém návratu, což má/může korunovat letošní Horizon: An American Saga. Tak či onak, jeho posledních 20 let berou tvůrci hodně kvapem. A úplně ignorují seriálový fenomén Yellowstone.

Romance jinak, respektive romantika se smutným nádechem. Hudební producentka Lucy Boynton (bavila mě v Sing Street) přišla o přítele. Tragicky, v autě, navíc byla při tom. Už je to nějaký ten pátek, oklepat se nedaří, důvěra v lidi není kdovíjaká. Ale hlavně: když slyší nějakou skladbu, která hrála při nějaké jejich společné chvíli, doslova se přenese v čase a daný moment si zopakuje. Každopádně zrovna pozná jistého jinocha, takže se nám rozjede love story o překonávání strachu z něčeho nového, obzvlášť když „návraty zpět“ mnohému brání. A právě tady je docela důležité, jak moc divák přistoupí na hru a přijme fakt, který do značné míry hýbe dějem. Herci jsou fajn, melancholická nálada jakbysmet, soundtrack z logiky věci také, přesto se výsledek i přes „nadpřirozeno“ oživení docela snadno vykouří z hlavy. V balíčku feel-good romance mám tak nadále trochu jiné kousky.

Já teda doufám, že při závěrečné destrukci v Riu pod dohledem sochy Krista Spasitele nebyl nikdo zraněn, nedej bože nepřišel o život… Příběh šel znovu mimo mě, závěrečná třetina je prakticky ne(do)koukatelná. Dvě slavná filmová monstra s bohatou historií: Kong je kdesi pod zemským povrchem, aby zjistil, že je tam ještě jakási podzemní říše, Godzilla se nahoře pere s jinými titány, demoluje přitom celé čtvrti a hlavu skládá v Římském koloseu. Za čas si dají zase přes držku, aby děj vyplňovalo i několik nudných lidských postav, přičemž nejznámější z nich, Rebecca Hall, má hrozný melír i sestřih. Jakékoliv serióznosti se na míle vzdalujeme, prakticky jen čekáme na akci a další a další atrakce, které sice nedávají smysl, ale diváky evidentně (však mrkněte na tržby) solidně oblbnuly. V Godzille z roku 2014 nebyly postavy jen do počtu a jelo se na vážnou notu, i o tři roky mladší Kong mě potěšil. Další kousky jsou jen ryzí výplachy a prázdné blockbustery. Bez vyloženě fanouškovských momentů, jeden teda potěší členy České stomatologické komory. Tři hvězdy už nedám. Jen opakující se hezké obrázky, víc nic.

Holt když už vás coby dítě vyberou, že budete jen plnit rozkazy, neznat soucit ani svědomí a drtit soupeře, je těžké rozpohybovat mimické svaly tváře. Nebo projevit emoce. Nebo aspoň mluvit. Kurt Russell je stroj na zabíjení, teď ho ovšem vytlačila nová generace vojáků a poslala do starého železa. Zabíjet ovšem bude dál, jen na správné straně barikády. Tenhle kus to neměl úplně špatně umetené. Solidně vysoký rozpočet (snad až 60 milionů dolarů), známého scénáristu, nadšeného béčkaře za kamerou, docela fajn herce. Jenže výsledek je sotva průměrný a divákům tak v myšlenkách zůstává prakticky jen před sebe tupě zírající Kurt a nevyužitý potenciál.

New York, násilí, italoamerické vztahy, mafie. Asi žádné jiné jméno není s gangsterkami spjato tak úzce jako Robert De Niro. Samá klasika, která hereckého veterána navždy zacementovala na hollywoodském výsluní. Chameleon, představitel antihrdinů, agresorů. Prostředí, ze kterého pochází a ve kterém vyrůstal, dobře rozuměl. Zejména s Martinem Scorsesem zanechali nesmazatelnou stopu posledních padesáti let (dosud 10 společných celovečerních snímků). Vůbec první zkušenosti před filmovou kamerou ale získal v nízkorozpočtových filmech Briana De Palmy. Přehoupl se přes třicítku a klíčovou příležitost mu dal Coppola se ztvárněním mladého Vita Corleona (první Oscar), své výrazné oči vzápětí uplatnil v Taxikáři (oscarová nominace), v Lovci jelenů představil široké veřejnosti Meryl Streep (byla do té doby prakticky bez filmových zkušeností, ale měl s jejím obsazením tlačit na režiséra Cimina) a v Zuřícím býkovi (Oscar v hlavní herecké kategorii) o neotesaném boxerovi měl zase doslova zachránit život režiséru Scorsesemu, který procházel těžkým obdobím. Stejně jako v případě Zuřícího býka i dál (Král komedie) vzešla iniciativa k natočení od samotného herce. Velké role za ním a nespočet dalších a stejně zajímavých i v 80. a 90. letech. Přetlak agrese v té době pokračoval, ale na začátku nultých let přibývají ve velkém komedie. A několikrát v posledních 15 letech vstal z filmařského popela, protože často šlo o průměrné látky, místy doslova o velké plivnutí na hercovu kariéru. V závěru nám tvůrci opakovaně připomenou jeho přímé politické názory. Celkově ale vydatné a potěšující.

Jirku Prchlíka pustili za krádež náklaďáku, uplynulo něco přes měsíc a vyřádil se na svých dvou malých dětech a tchýni. Další verze sociopatického zla. V každé epizodě (většinou v prologu) řešíme další varovné případy sexuálního násilí. Řádil i primitivní a amorální Láďa – ve vlaku z Prahy do Děčína. Voněla mu, zase skončila se šálou kolem krku. A major se obává, že náročných rekonstrukcí ho čeká ještě víc, což má vliv i na jeho rodinný život. Když se každopádně vrátím na začátek, tak i tím tvůrci zdůrazňují, že nějaký Láďa je jen stéblem v trávě. A že jemu podobných je mnohem víc. Každopádně tři díly fajn, ale tentokrát už mi loudavé tempo začalo krapet vadit. Stejně jako opakování určitých motivů. Herecky moc dobré, místy mě nejvíc baví až ten třetí v řadě – Václav Neužil.

Chce ho nechat, ať mluví sám. „Jenom aby nás to nedovedlo do hajzlu. Protože tady holce nedokáže říct ani bé, ale v Brně tancuje s holkama u jukeboxu…“ Ano, další vražda proběhla v moravské metropoli. Kus mladé dívky si navíc Láďa odřízl a v igelitové tašce odvezl domů. Holt hořčice a křen dokážou zázraky. Stále víc vnímáme/zkoumáme specifický vztah mezi kriminalistou Markovičem a vrahem Hojerem, výslech zabere značnou část epizody, ale tvůrci zvládají i nenápadnou konverzační scénu proměnit v napínavé momenty. „Humor“ se definitivně přesunul do černohumorné roviny. Petr Uhlík hraje Láďu skvěle. Velmi expresivně, těkavě, hodně tomu napomáhají i úhly kamery. Jen možná bacha, aby (nezapomínejme na Adikts) myslel na to, že jsou tady i role normálních lidí. Tohle už je totiž slušná nálepka.

A pak se Láďa rozvykládal… Atmosféra výslechu stojí na precizní režii i hereckých výkonech, poprvé se setkávají právě podezřelý Ladislav Hojer a vyšetřovatel Jiří Markovič. Nízké IQ, samotář, bez kamarádů. Popleta, prosťáček, ale také agresivní hovado. Nikdy neměl vážnou známost ani pohlavní styk za normálních okolností. A o mrtvé ženě z minula si myslel, že je mladší. Jedenapadesátiletou nejprve znásilnil a pak uškrtil. A nakonec prostoduchý Láďa poprosí Markoviče o tužku a papír. Bylo toho totiž víc… Pozorujeme jakousi podivně přátelskou náladu mezi oběma muži, kdy jeden z druhého postupně tahá přiznání k sérii zločinů, zatímco ten se raduje jak malé děcko, že mu někdo (konečně) věnuje pozornost. Petr Lněnička je kombinací Igora Bareše (tady i hlasově) a bývalého generálního ředitele České televize Petra Dvořáka. Jinak je to samozřejmě pošmak!

Kriminalisté chodí po bytě, vnímáme předčítání policejního spisu, podle kterého došlo k hrozivé násobné vraždě. Hrůzu nevidíme, sledujeme jen vyšetřovatele a jejich reakce na to, co vidí. Násilný čin číslo jedna ale brzy „zmizí“ ze scény. Po dvou letech se k němu vrátíme, ale to se už rozbíhá hlavní linie seriálu. Říjen 1981. Stejní kriminalisté a jedna máma, která se nevrátila z večerního koncertu domů. Znásilněná, uškrcená. Startuje hledání pachatele. V centru dění legenda pražské mordparty Jiří Markovič, klidný a bystrý chlapík, který se rád zakousne do chleba se salámem od manželky, rád si zahraje biliár s kamarádem psychiatrem a moc rád by, aby se mladé ucho Adam Mišík naučilo klepat. Civilní dialogy, dávka cynismu, dobová výprava, velmi dobří herci a absolutní reklama na rakovinu plic.