Žiji ve strachu

VYNIKAJÍCÍ!!! Ze všech těch Kurosawových perel je tahle nejblyštivější. Fakt úchvatný film díky mnoha věcem, ať už je to originální příběh, mistrova režie či naprosto dokonalý herecký výkon Toshira Mifuneho. Glorifikování hereckých výkonů je běžná věc, ale toto mě dostalo. Prostě jeden z filmů, které by si vnímavý divák opravdu neměl nechat proklouznout mezi prsty. (27.12.2006)

,,NAVRHUJI, ABY Kiichi Nakajima BYL PROHLÁŠEN ZA PRÁVNĚ NEZPŮSOBILOU OSOBU, NA ZÁKLADĚ PŘEMRŠTĚNÉHO STRACHU Z ATOMOVÝCH A VODIKOVÝCH BOMB A Z NÁSLEDNÉ RADIOAKTIVITY“..... /// Dramatický drama o jednání, který (údajně) odporuje zdravýmu rozumu. MŮŽOU ČLOVĚKA PRO JEHO POCITY ZBAVIT SVÉPRÁVNOSTI? Film má prej neskutečnou výpovědní hodnotu, ble ble ble… No a co na to já? Snímek pro hloubavý typy a ty, kteří chtěj od filmu dostat víc, než mně může Kurosawa dát. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Když ráno v Japonsku mrknu na oblohu, mám panickej strach že hoří. 2.) Chci si vychutnat Mifuneho herectví (hrát v 35letech starýho dědka je frajeřina). 3.) Thx za titule ,,fridatom“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (27.07.2012)

...A síce od neslávnych príhod v Hirošime a v Nagasaki, keď vtedy "vojnoví štváči" , alias Spojené štáty americké, v auguste roku 1945, zhodili s odstupom času iba troch dní, dve atómové bomby na tieto japonské mestá, čím sa v podstate ukončila 2. svetová vojna, uplynulo zhruba už desať rokov, čo ale automaticky hneď neznamená, že by sa skrátka všetci obyvatelia Orientu, zrazu zbavili svojho pocitového strachu z toho, aby sa nedajbože znovu neopakoval "jadrový holocaust" ?! A práve veľké obavy z opakovania sa nedávnej histórie, má napríklad i jeden postarší pán Kiiči Nakadžima, majiteľ malej zlievárne, ktorý sa teraz silou-mocou, snaží presvedčiť svoju početnejšiu rodinu, aby sa spolu s ním presťahovali do Južnej Ameriky, konkrétne do brazílskeho São Paula. No, oni namiesto toho, aby ho v tejto myšlienke podporili, by ho najradšej zbavili svojprávnosti, o čom by mal rozhodovať rodinný súd, ktorého úvodné pojednávanie mám možnosť sledovať na začiatku. Všímam si, že nie sú extra nadšení z tohto nápadu, no i napriek tomu sa 'dedo' za žiadnych okolností nevzdáva svojho odvážneho plánu. Ako tak ďalej pozorujem nasledujúcu líniu vzťahov a udalostí, nie je to vôbec jednoduché, byť v nejakej prevahe, ak sú ostatní proti mne, keď o tom proste nechcú ani počuť, kedy to z protagonistového pohľadu vyzerá najskôr len tak, ako "ísť sám hlavou proti múru" . Čím sa viac približujem na samý koniec, tým to nakoniec vypadá tak, že pravdepodobne hrdina emigruje asi úplne sám, keďže "komu niet rady, tomu niet pomoci ?" / Strihový majster Čózó Kobata si opäť vzal do rúk svoje spoľahlivé strihačské nožničky, pomocou ktorých zostrihal výsledný materiál presne do takej podoby, na akú sa vonkoncom ani nemôžem (po)sťažovať, pretože koľkokrát režisérovi/strihačovi Kurosawovi (áno, niekedy si totižto svoje počiny strihával svojpomocne) "ušla ruka" , ale samozrejme nie vždy to bolo na úkor samotnej veci. Rozumel som mu zakaždým, akonáhle to samotný príbeh vyžadoval, trebárs Sedem Samurajov, tam sa táto stopáž zrejme nestratila, kedy mala svoje pevné miesto, no na druhej strane občas neuškodilo, aby sa povedzme snímok skrátil pod 2 štandardné hodiny, lebo sa naň potom trochu i lepšie pozeralo, t. j. proste sa menej vliekol. (Nemyslite si ale, že by som pohŕdal jeho dlhšími kinematografickými dielami.) Ako najmä aj v tomto prípade, kde si Toširó Mifune vo svojom veku 35 rokov, zahral postavu raz tak starú, čiže ako zrelý 'sedemdesiatnik' , je priam excelentný, až sa tomu pomaly ani nechce veriť ! Vskutku, podal priam majstrovský, herecký výkon - pár excellence, pred ktorým si skladám klobúk dole. Akira ma zasa nesklamal, za čo som mu obzvlášť vďačný. (27.01.2022)

Kurosawa vedel akou formou sa vyjadrovať k aktuálnym spoločenským témam a zároveň skúmať aj ľudskú psychiku a jej temnejšie stránky. Toto spojil vo výborne fungujúci celok vo filme Žijem v strachu, kde reaguje na nedávnu japonskú atómovú katastrofu a vhodne ju dopĺňa typickým ľudským sebectvom. Mne z toho vychádza, že ľudia sú všade a stále rovnakí. (12.06.2012)

"Často se musím ptát sám sebe: Je blázen on, nebo jsem blázen já?" praví postava psychiatra na účet hlavního hrdiny, který je svým okolím považován za šílence, přestože zůstal možná jediným, kdo má v situaci bezprostředně hrozícího atomového konfliktu stále všech pět pohromadě. Žiji ve strachu je smutným, ale působivým svědectvím o době, kdy studená válka byla mimořádně horká a existenci bipolární světové civilizace zajišťovala jen rovnováha strachu (dnes nahrazovaná o málo bezpečnějším unilateralismem Západu, který stále disponuje dostatkem bomb k vymazání této planety z mapy vesmíru). Jinak Mifune v tomto díle podává svůj životní výkon! Viděl jsem (asi jako každý) mnoho mladých herců hrát starce. Mifune je všechny strčí do kapsy. (27.12.2006)