Hirošima, má láska

Francouzka a Japonec se setkají v Hirošimě, městě, které poznalo, co je to ztráta. Stanou se z nich milenci, ovšem to, co je pojí není ani tak láska, jako spíš město rezonující lidským utrpením. Francouzská dívka kdysi ztratila svého přítele, a právě v Hirošimě ji vzpomínky dostihnou. Její Japonský milenec zas ztratil v Hirošimě rodinu. Resnaisův film se mi zdál umělý, jako by nefungovala interakce mezi oběma herci. Věty jimi pronášené znějí ploše, umělě, jako by se jednalo o nějaký dramatický přenes v rádiu, a ne o film plný vášně a osamění. I přesto je film z počátku docela poutavý, postava dívky je opředena tajemstvím, které dá jejich vztahu novou tvář. Ve chvíli, kdy však Resnais vyloží všechny karty na stůl, jako by film ztratil dech. (15.10.2005)

"ZŮSTAT JE JEŠTĚ VÍC NEMOŽNÉ NEŽ ODJET." Pomuchlaná lovestory v kulisách nejpodivnějších - z popela atomového úderu povstávající Hirošimě. To, co začalo jako krátkodobý milostný vztah s pevně danou záruční lhůtou, přerůstá v hloubkovou terapii, pocity vyplouvají napovrch, trauma se odhaluje v plné nahotě... Jsou tam velice zajímavé plochy, podpořené obrazem i hudbou, chvílemi to zní jako poezie a v těchto momentech je film víc než zajímavý, na druhou stranu musí postavy bojovat se sympatiemi diváka, protože minimálně postava japonského architekta má jisté deviantní konotace (jako by se na odhalené bolesti neukojitelně pásl), a to spojení s tématem krapet eroduje. 60% (11.02.2024)

Film vyprávěný v ne-přítomném čase. S odstupem padesáti let, poté, co se mind-game filmy (re-konstruující s různou mírou abstrakce fungování určitých myšlenkových procesů) staly běžnou součástí mainstreamu, je stále fascinující sledovat a poslouchat, kam až Resnais s Durasovou pod vlivem Proustova Hledání ztraceného času a Griffithovy Intolerance dotáhli původní producentův požadavek dokumentu o atomové bombě. ___ Dokumentární prolog zůstává obsahově nejsrozumitelnější částí pětiaktového snímku. Ukazuje přímé, fyzické stopy tragédie, nikoli psychické následky, jimž patří zbytek filmu – esej o vzpomínání a zapomínání, o osobních a národních traumatech. Jedna tragédie ožívá pod vlivem jiné. Objektivní a subjektivní hledisko se vzájemně prostupují a překrývají, podobně jako v úvodním záběru dvě těla splývají v abstraktní obrazec (její Nevers, jeho Hirošima – a naopak). Bezezbytku zde platí, že forma je obsahem. ___ Plynulé přecházení mezi minulým a přítomným časem, bez tradičních vizuálních „uvozovek“ (např. nájezd na detail tváře, rozmlžení obrazu) nás ponechává v nejistotě, jde-li o flashbacky, představy nebo pouhé režisérovy ilustrace k hrdinčiným vzpomínkám (tj. o jev, který není motivován samotným aktem vzpomínání). Přechod jsou iniciovány buďto na rovině osobního prožitku, nebo filmovou formou – zvukem, obrazem či pocitem. Nevíme, nakolik lze viděnému věřit, stejně jako se nemůžeme na afektivní paměť, neustále zatěžovanou vědomím minulosti, spoléhat v životě. Přítomné vyvolává minulé, minulé pomáhá pochopit přítomné. Díky dialektickému vztahu mezi oběma časy se film pohybuje paralelně vpřed i vzad. Ve dvou směrech a ve dvou světech zároveň. Vzpomínky se vynořují a náhle zmizí, minulost se slévá s přítomností. Lidé i místa ztrácejí svou identitu, doslova se zapomínají. ___ Dojem nepřerušovaného toku obrazů umocňuje lyrický mimoobrazový komentář (který Durasová využila ještě důsledněji ve svém režijním debutu India Song) s replikami opakovanými hypnotizujícím hlasem Emmanuelle Rivy na způsob mantry, a Resnaisův stylistický trademark – dlouhé „odtělesněné“ kamerové jízdy, jaké používal již v dokumentech Noc a mlha a Všechna paměť světa. ___ Hirošima není unikátním filmovou zkušeností navzdory své nesrozumitelnosti, ale právě díky ní, a třebaže má některé příznaky přeintelektualizované demonstrace toho, co lze s filmem (divákům) dělat, zároveň klade otázky, které se týkají každé lidské bytosti. Kdy a kde je naše místo v čase? 80% Zajímavé komentáře: Radko, Sandiego, ScarPoul (27.05.2013)

Ahoj filmoví odborníci, myslel jsem, že už taky nějaké ty zkušenosti mám, že mám, jak se říká, "nakoukáno", nebojím se těžší látky, rád se nořím do starých klasických fláků, které není lehké rozšifrovat, dokonce jsem rád ztracen, o to více mě film nutí přemýšlet a fantazírovat.. Tady jsem ale narazil, na tuhle deku ještě nemám! První zkouknutí jistě nezůstane posledním, ale přesto, že jsem Hirošimu viděl v Kurzu filmové historie, kde mě před filmem vybavili spoustou informací, vysvětlení a širších významů, zanechala ve mě pouze zmatek. Možná ve filmu hledám více, než obsahuje, jsem si vědom jeho významu i kvality, po prvním kole je to však 1:0 pro Resnaise.. Mějte se filmově, Woo. (21.03.2012)

Je to taková "potrava pro intelektuály", ale dokázalo to předat jakousi myšlenku, na kterou jsem si mnohomnohokráte potom vzpomněl - a to by správný film podle mě měl. Asi by klidně mohl mír jen 70 minut - ale třeba ne... třeba by to nebylo ono. (po druhém shlédnutí, 2009) : Zcela geniální věc, která je patrně s dalším a dalším shlédnutím lepší - uvidíme. (18.06.2006)