Tiché doteky

O co vlastně jde? 1) Komentář je jeden celý spoiler. Nevěděl jsem, o co ve filmu jde. Myslel jsem si nejdříve, že sleduji nějakou scifi o sektě vesmířanů. Nebo nějaký perverzní orgiastický kult. Že by šlo o náboženskou společnost mě vůbec nenapadlo._____ 2) A ono jo. Twelve Tribes jsou křesťané, mezinárodní konfederace se zhruba 3 000 členy, založená v roce 1972 v Tennessee v USA. Podobně jako Amišové se zaměřuje na ekologické hospodaření. Děti vychovávají doma (v USA i ve vlastních školách)._____ 3) A teď přijde to zajímavě. Poté, co německá policie sektě odebrala asi 40 dětí za používání fyzických trestů (zejména výprask bambusovou rákoskou), část členů se přesunula do Česka na statek Uchované semínko v Mšeckých Žehrovicích. Podrobněji o nich zde._____ 4) Věc má ovšem ještě jeden aspekt. Po celou dobu nasvědčuje faktu, že jde o něco jako Dvanáct kmenů, jen trestání dětí a stravování v kavárně. Mechanické naroubování dokumentu na závěr filmu s informací, že toto jsou ti, o nichž je film natočen, je nefair vůči Dvanácti kmenům i vůči divákům._____ 5) 35letý režisér a scénárista Michal Hogenauer má bezpochyby před sebou zajímavou budoucnost._____ 6) Výstižný koment: Vitex (bez hodnocení), Psice****. (02.01.2020)

"My ho nebijeme, my ho milujeme." Mé dojmy z tohoto filmu jsou hodně rozporuplné. Téma určitě silné, ale mám dvě zásadní výhrady. Jednak mi u většiny scén vadilo, jak jsou nedořečené, díky čemuž divák v kterých momentech nechápe, o co zde vlastně jde. Možná to byl záměr, nechat to někdy na divákově představivosti, ale mě se tenhle styl vyprávění moc nezamlouval. S tím souvisí i má druhá výhrada. Někdy kolem polovičky filmu dojde k určité dosti podstatné přeměně hlavní postavy, která mi ale přišla neskutečně uspěchaná a nedůvěryhodná, stejně jako celá její motivace. To je samozřejmě důsledkem oné neochoty autora k doslovnosti, což je však podle mě ve finále spíš na škodu. (20.04.2020)

Hodně jsem váhala mezi 3-4*, ale nakonec to nechávám na průměru. Bavilo mě to hodně, ale děj filmu a jednání postav nedává až do titulkového dodatku téměř žádný smysl. Stejně jako ostatním komentujícím tady mi vadí také množství nezodpovězených otázek. Jednání hlavní postavy jsem absolutně nechápala. Ale herecký výkon Elišky byl skvělý a atmosféra taky. (13.01.2020)

Sektářství mi problémy nedělá, výchova dětí ovšem ano. Výchova je to samozřejmě vzájemná. Vychovatelka (Eliška Křensková) se učí od vychovávaného, a dá se říct, že se učí dobře. A co se týče výchovných metod, ty mě také nepřekvapí; za život jsem jich viděl nesčetně a některé i pocítil. Dítě pro svůj rozvoj potřebuje rodiče a vychovatele (ať už je to au-pair, (soukromý) učitel, či kluci z ulice). Zde byl problém ten, že Sebastian měl několik vychovatelů a žádného rodiče. Jinak: film byl natočen striktně dobově, precizně, snad jen příliš studeně. O sektě uvedeného jména a uvedenými záměry nic nevím, ani po ní nebudu pátrat. (06.06.2022)

Tiché doteky se v něčem podstatném podobají českému filmu Domestik – sterilita, manipulace, touha po dokonalosti, totalita a odcizení nebo spíše odlidštění. Toto odcizení má několik fází – ztráta kontaktu s domovem, s rodinou, s rodným jazykem nebo se svým vlastním jménem. Proto má mladá Míša potřebu vytvořit si (alespoň dočasně) něco, s čím se může nově identifikovat, pocítit sounáležitost … najít něco „jako“ rodinu - zkrátka zase někam patřit, třeba i zdánlivě. A pak už jenom stačí dostávat se na základě systému odměn více na dosah tomuto cíli – čím více se člověk vzdá své identity a svých morálních hodnot a odcizí se sám sobě, tím blíže je dané metě. Jakékoli pochybnosti jsou vyargumentovány jako neopodstatněné, později se z nich stávají přímo lži. A cíl je pořád jenom zdánlivý, protože pro jeho dosažení je třeba překročit další hranici. Film má skvělou gradaci a i když divák tuší, že „tady něco nehraje“, pořád neví, co přesně to je. Právě na této vnitřní intuici je postavena podstatná část filmu. Jedním z mnoha signálů, že se děje něco „jinak“, je například elitářství - třídění na my a oni. MY jako vyvolení, ONI jako ti, kteří nic nechápou. Postupně se ve filmu objevují motivy nekončící lidské snahy o vytvoření jakéhosi nadčlověka. Umanutá touha přímo po konstrukci geneticky dokonalého člověka pak může připomenout Galtonovu „pozitivní“ eugeniku. Dalším spojujícím prvkem s Domestikem je manipulace – k ní zde dochází v mnoha směrech - pomocí jazyka (slov), manipulace s tělem a symboly, posouváním hranic. Režisér navíc skvěle sleduje psychologický vývoj hlavní hrdinky, která se postupně mění z empatické dívky v sadistku. A pokud tenhle „skok“ není pro diváky pochopitelný, tak je to dle mého úsudku záměr, protože přesně takhle se „to“ děje. Právě v nové situaci a v nové sociální roli jde často stranou vlastní úvaha, přesvědčení či hodnoty (jak dokazuje například Stanfordský vězeňský experiment). A to, že pointu celého příběhu divák plně pochopí až z dovětku – to je takový „aha“ efekt, který musela zažívat i Míša, když jí vše došlo. Poslední filmová věta, kterou pronáší tlumočnice, ve které odkazuje velkým obloukem na domov, je brilantním zakončením téhle jízdy. Po zhlédnutí filmu mě ale tíží otázka, proč právě teď přichází toto téma? Snad proto, že ve světě, který se pro nás stává stále více cizím, budeme chtít ve finále každý někam patřit, vytvářet vztahy s druhými (skutečnými) lidmi. Možná vůbec netoužíme po virtuálních a nahodilých vztazích s „krátkou trvanlivostí“. Nemůže snad právě z tohoto extrému roztříštěnosti a dezintegrace vyvstat (v dobré víře) extrém opačný, totalitní? (08.07.2019)