radektejkal

Přemýšlím, zdali jsem viděl film podobně podlézavý, odpudivý a stejně sprostý ve slovech, činech i lidských vztazích. USA si tady udělali skutečně pěknou reklamu na sebe samy, a zrovna v době, kdy to nejméně potřebují. Film to není apokalyptický, je to apokalypsa sama: civilizace na samém konci své podivné existence. A závěr: červená knihovna hadra. Obojí je různou stranou jedné mince. Ať padne ta strana (zviřecká) či ta druhá (uslintaná), její hodnota se nezmění. I'm sorry, but I love you... na to mohou skočit už jen skalní příznivci na čsfd. Na to, zda jsem již viděl podobný film jsem nepřišel, ale věřím, že mě filmový bůh od dalšího podobného filmu uchrání. - A Morganu Freemanovi bych spíš věřil, když komentuje vznik vesmíru, protože u toho alespoň byl. - A navíc se domnívám, že tento příběh napsala umělá inteligence, proti už svým založením stojím v opozici a jejíž postupnou implementací nezačnou stroje myslet jako lidí, ale lidé jako stroje. A na závěr opět spojení s písničkou (jedno z mála míst, v níže je možno ještě přirozenou inteligenci ještě nalézt: It's coming through a crack in the wall / On a visionary flood of alcohol / From the staggering account / Of the Sermon on the Mount / Which I don't pretend to understand at all. / It's coming from the silence / On the dock of the bay / From the brave, the bold, the battered / Heart of Chevrolet / Democracy is coming to the USA = Prochází to trhlinou v budově, / na romantické alkoholové záplavě, / ze závratné bouře, / z kázání Na hoře, / jemuž sotva kdo dnes zatleská./ Přichází to z ticha / nad přístavem v zátoce, / od hrdinů, statečných a bitých, / z chevroletového srdce, / do USA přichází demokracie. (Překlad se mi moc nepovedl, pokuste se lépe!) Špatná kultura a celá civilizace, pro níž jsou některá tradiční slova (např. "kniha" či "les") jen prázdnými pojmy.

Film, v němž všichni chváli svoji prostřednost a jsou na ní hrdí. A film, který také neřeší nic než prostřednost. Proč Giulia pláče při čtení Antigony? Nejspíš si uvědomuje, že je pouze a jen anti-Antigonou, odsouzenou nikoli k hrdinským činům, ale k oné prostřednosti, od níž ji neosvobodí ani sexuální opojení. Poznámka: prolistovával jsem některé knihy Maxima Gorkého týkající se carské ochranky a dělnických revolucionářů. Pokud bych měl hrdiny tohoto filmu někam zařadit, tak jednoznačně k ochrance. Není tu ani špetka naděje, nadšení, pracovitosti, sympatií... protestu, či bouřliváctví.

Meandry. Kousek od domu (pár kilometrů) začíná Oslava silně meandrovat, víc než půl kilometru teče řeka (spíš ještě potok) ve dvou paralelních korytech, jedním sem a druhým tam. Když jedete (samozřejmě na kole) z Obyčtova na sever po jedné straně louky, jedete po směru toku, a když druhé, tak proti němu. Pokud byste jeli uprostřed, dostali byste se pouze do meanadrující kapsy. A takový je i tento film; pro samé zákruty (připomínají barokní záhyb) se nemůže plně rozběhnout, tvoří vnitřní protiproudy, mrtvá místa, nečekané přeje. Pokud tok filmu omezíme na fotografii, hudbu, děj a dialogy, zjistíme, že dialogy se ztrácejí hluboko pod vodou a děj uvízl někde na dně, zatímco to, co vidíme a slyšíme je meandovitá koláž obrazu a hudby na hladině. Z vlastní libosti jsem několikrát film zastavil (to se u meandrů může) a těšil se z nádherné fotografie (dokonce i z "přiznaného" vypínače v středověké fresce). Vzpomínám, kdy jsem tohle dělal naposledy... nejspíš při "Loni v Marienbadu". Filmu jsme chtěl dát čtyři hvězdy, ale jelikož jsem jich dal pět, zvýšil jsem jeho průměrné hodnocení na fantastických 90%.

Také se mi několikrát stalo, že jsem seděl v ordinaci, ozvalo se zaklepání a vešla (většinou to byla také žena) osoba módně oblečená, s taškou a žoviálním pozdravem známého. Na stůl začala vybalovat krabičky a netrpělivě čekala až vypadnu. Co se dělo potom nevím, ale leccos jsem si domýšlet přece jen musel. Nakonec, je mi už přes sedmdesát, jsem si předepsané léky na vysoký tlak, cholesterol, štítnou žlázu atp. nevyzvednul. Jednám ale správně, neohrožuji své zdraví? To, že se cítím zdravý je znamením, že jsem skutečně zdravý? Ale k filmu, který je natočen podle aktuálních představ o tom, jak by se na něj mělo vypadat. Není ale podle představ, jak se na něj mělo dívat. Jako někdejší marketér vím přesně, o co se jedná. Jedná se o celou obchodní branži, a tím je všechno, co se prodává. Farmaceutický byznys je sice výdělečnější než těžba a zpracování ropy, ale léky se vyrábí převážně z ní. Poslání filmu je průhledné: no to je hrůza, co se to všechno neděje, ale lékařství, to je naše spása, prodlužuje náš život a mírní naše bolesti. A ostatně se s tím stejně nedá nic dělat. Rozuzlení filmu, "že se s tím něco dělat dát" je vratké a neprůkazné, ostatně podobně jako spojení dětské epilepsie s touhou po luxusu.

Právě jsem posnídal: chleba s máslem, játrovkou z cihly a pažitku; snídám venku ať je jak chce. Na prkénko přiletěly mouchy, jedna velká, druhá střední a třetí malá. Běhaly mezi zbylými kousky pažitky a s znechuceně jí odstrkovaly. Potom ta velká našla drobret játrovky a pustila se do ní, z druhé strany se do ní po chvíli pustila i střední. Třetí byla na místě malá, ale tu k hostině nepustily. Velká si dokonce vyhradila na odstrkování jednu nohu. Malá však byla neústupná a nakonec se protlačila až k soustu. Asi proto, že velká byla už odstrkováním unavena nebo už najedena. Potom se mi to celé nějak zamlžilo  a spatřil jsem tři lidi, kteří našli kousek zlata. Když se opět vyjasnilo, byl jsem na Sierra Madre a a jako přímý svědek se díval na závěrečnou scénu u ohně: tři lidé s pytlíky zlata, která - jak se zdá - se nedá zapomenout ani po šedesáti letech.

Women in Love, Zamilované ženy, jsou v české literatuře uváděny jako Ženy milující. Uvažoval jsem o tom, zda je možno nahradit trpný rod činným, a nakonec zjistil, že to možné není. Překladatel, Martin Hilský, musel o tom také dlouho přemýšlet, a rozhodl se jinak. Myslím, že podstata románu by mi dala za pravdu. Russellův film skladuji na discích už alespoň deset let, ale bez titulků, případně scénáře, to pořád nešlo. Jeho Duha, i když je slabší, je přesto dobrá. Lady Chatterlyová je už poměrně slabší. Škoda, že se Russelovi už nepodařilo natočit Synové a milenci; možná to ani už nechtěl. Celé Lawrencovo literárání dílo je nesmírně výtvarné a obrazotvorné, dokonce i jeho "psychoanalytická" část. Chtěl bych, aby byly zfilmovány všechny jeho povídky, abych se mohl kochat i lawrencovskými vizemi jiných lidí.

Dívat se na film jen proto, aby vyšlo najevo, co všichni víme, nemá příliš smysl.

David po zjištění, že Maggi je v jiném stavu, a není to s ním, rozhořčí se, uteče ven, sbalí se do polohy plodu a začne uvažovat jinak. To je Bergman, a to lze nalézt i v jeho dalších již formálně dokonalých raných filmech. Vrátit se ke "starému Bergmanovi", tedy co do časové vzdálenosti, nenapadlo všem mě samotného. Na youtube jsem našel podcast Marka Pocestného, který tyto filmy reflektuje. V první části objasňuje svůj názor na kinematografii obecně, kterou je lépe přeskočit. Kinematografii 21. století (především tu menšinovou) nezná a jeho tvrzení, že zná "ty hlavní věci z Evropy a Ameriky", je neprůkazné. Jeho oblíbení režiséři jsou kromě Bergmana, Buňuel, Fellini, Kurosawa, Tarkovskij a Kubrik - jsou to sice slavná jména, ale nijak nejdou dohromady (na objasnění tu není místo). Filmy podle něj stárnou, rychleji než literatura. To je pravda, stárnou co do hereckých provedení, dialogů a režisérské naivity (ze stejného důvodu stárnou i zbrusu nové filmy). Pokud je myšlenka dostatečně nosná a její obrazové ztvárnění adekvátní, můžeme ostatní nedostatky opominout (včetně filmů němých či v šedém klínu - na Chaplinova Kida se se zalíbením bude dívat každý bez věkového či dobového omezení). Když se autor (konečně) dostane k věci, stuace se rázem mění. Pocestný oprávněně diskvalifikuje Bergmana jako filosofa, ale obdivuje ho jako umělce zobrazujícího život s jeho "manio-depresivními cykly (označuje je sice jako samsarické, bez ohledu na to, že tento termín je obsazen "stěhováním lidské esence - třeba duše - podle karmanového zákona", které se liší frekvencí, amplitudou a nepravidelností. Bezpečně poznává, že Bergman nezná či neuznává jiný dospělý život, než život v páru, a to přes všechna protivenství, která z toho vyplývají. Pocestný to komentuje na příkladu vedlejší role tohoto filmu (Ludde Gentzel, majitel nemovitosti a koček, které neúspěšně zastupují jeho zaniklou rodinu). Nyní přichází na scénu Schoppehauer (mohl by to být i sám Buddha), který ukazuje, kudy z bludného kruhu radostí a strastí.

Jak jsem se dostal do Severní Koreje, nevím. Ani kdo mi tu cestu zprostředkoval. A navíc se jmenoval neurčitě, byť krásně: Sagwa ttal ttae, Při sbírání jablek. Krásná a červená jako ta jabka byla i korejská děvčata. Nechtěla mi obě dát, žačala je obědvat a tak mi nakonec, zůstal jenom jádřinec.

Opět jedna z dokonalých režií W. J. Hase, při níž vůbec nevadí, že jsme se nedozvěděli, jak má být žena milována. Jasné bylo, že alespoň nějak. Zvlášť když ona miluje i přes smrt: když riskuje život, který její protějšek postupně ztrácí až se ho jako troska zbavuje. Hra (divadelní i životní) obou protagonistů (Barbara Krafftówna, Zbigniew Cybulski) je hrou charakterů; mírná, pevná a na odiv se nestavějící povaha ženy je tu konfrontována s bouřlivou, vypínavou a v podstatě zbabělou povahou muže. Rámec příběhu, cesta letadlem, je časovým úsekem, po který se díváme na film, zatímco příběh sám ohraničen není.