Swannova láska

Světová klasika sic trochu vytržena z kontextu, ale pomineme-li to, pak nám vychází velice nadprůměrně vyvedený snímek.... Proustovské téma je velice obsáhlé a těžké ku pochopení, ne nadarmo se říká, že Marcel Proust byl jedním z nejnepochopenějších a nejsložitějších spisovatelů ve světě literatury. (18.07.2008)

Tak to byla lahůdka. Z Proustova románového cyklu mám zatím přečtený právě jen první díl, který mě nadchl, takže filmové zpracování jsem si nemohla nechat ujít. Schlöndorff na to šel chytře, ale stejně si mohl vylámat zuby. Tleskám především scenáristům; převést Proustův nahuštěný text do podoby srozumitelné pro film, aniž by předloha ztratila svou tvář, muselo dát spoustu práce. A pak je tu herecký koncert Jeremyho Ironse v roli Swanna. Ostatní herci rovněž výborní. Celé je to propracované do detailu a na výsledku je to vidět. Silné čtyři hvězdy. (02.06.2011)

Filmová podoba nezfilmovatelného. Je ovšem pravda, že režisér si z Proustova díla vybral jeho relativně "nejpříběhovější" část. Výsledky tohoto "pokusu" jsou ovšem pozoruhodné. Je sice pravda, že z hlediska klasického filmového diváka se na plátně zřejmě neděje nic tak pozoruhodného, ale přesto si myslím, že se jej rozhodně vyplatí pozorně sledovat. Základní myšlenka "Hledání ztraceného času", totiž právě ten "promarněný čas", tady ovšem není tak markantním důrazem. Nebýt závěru, v něž je přímo vyslovena a ještě navíc děním posledních cca deseti minut zdůrazněna, asi by si ji divák (neznalý předlohy) ani nedokázal zformulovat. Spíše ho osloví a zaujme historické prostředí plné lesklých, barevných, z dnešního pohledu nezvykle tvarovaných dámských kostýmů, opulentní interiéry, pánové s cylindry na hlavách, koňmi tažené kočáry... Jistě zaznamená i skvělé herectví protagonistů... Povšimne si společenských distancí mezi mlčícím, ochotným, vždy připraveným služebnictvem a nicnedělajícími pány, kteří hrají své společenské hry tak dovedně, že prakticky o ničem nemohou mluvit přímo, ale jen pomocí příměrů, náznaků a alegorií. Právě tahle sociální linka je přitom ve filmu nejzajímavější. Osobně se mi při sledování velmi výrazně vybavovaly Manetovy obrazy se svou skandálností, ironickými podtóny a nelichotivou pravdivostí a impresionismus jako společenská revolta proti zdánlivě pevnému řádu, pod nímž doutnají umlčované a zapírané prožitky, pocity, dojmy a žádosti... Celkový dojem: 85% (04.02.2010)

"...Kdo zamiloval si psí řiť, jak růže proň se bude skvít..." . . . Volkeru Schlöndorffovi se povedlo na dosti neuchopitelný proustovský námět natočit brilantně artistní kostýmní konverzační drama, stylové tak, že snad ani sám Mistr M. P. by nemohl nic namítat... Drama působivé, doslova intimní >hledání ztraceného času< v dávno ztraceném světě Belle Epoque, tom >nádherném< světě umírajícím na bohatství, eleganci, blazeovanost a společenská klišé ctnostné smetánky... "Rozhodl jsem se, že ji miluji! Že mi připomíná Botticelliho Venuši..." dí mladý Swan, ten mondénní sebestředný lítostivý samec, dítě své doby a společenské vrstvy - a ta láska a ta doba a ta elita ho pozřou. . . . Já osobně jsem nikdy neměl dost energie Prousta číst, tenhle film však nadchnul mě svou atmosférou, skvostnou hudbou a skvělými herci s nádhernou Ornellou Mutti v roli Odette (té co byla přece k mání za 500 Franků ;-) už tenkrát někdy před dvaceti lety v brněnském FK... Skutečná lahůdka pro znalce a labužníky, s uměleckou pokorou komorně natočený velký film. Bravo Mistře! (Prouste? Schlöndorffe?)... - - - P.S. S odstupem času mi připadá až nespravedlivé, že tenhle film ještě stále není v >červených< sférách téhle databáze. A marně hledám odpověď na otázku: Na co jste se to dívali, páni cinefilové? - - - - - (Poprvé viděno v kině kdysi dávno na konci osmdesátých let, komentář po znovuzhlédnutí na ČT2 zde jako třetí - 27.7.2006, upravený a o P.S. doplněný po dalším tv uvedení 4.11.2008) (27.07.2006)

Intimní opus pokušení miniaturních pláten, dalekých myšlenek nad římsou fyzické přitažlivosti, zarámovaných chvil "triumfu" milostných setkávání. Manýristické boa nostalgického odcházení. O slovo se hlásí oko estétovo. Jeho srdce zaplesá nad prohýbající se tabulí vizuálního básnění, proplétajícího se poetikou i mizérií oněch časů hledaných. Útěk z paláců snobské rutiny do soukromých salónků erotických fanfár pokory i cynismu. Toužení po důvěrnostech, které oslní, obelstí, poblouzní... Dýchánek polibků upravujících dekolt kvítkových ňader, zastavené smělosti sbližování. Chraň svůj "zlatý věk." Nepovol promenádu žárlivosti v čase, který hanobí čest tvou honorovanou společenským žebříčkem. Láska jako svatyně, jako starožitná sbírka, jako výtvarný komplex starosvětského díla galerie existence. (Ne)odtajněná intimní audience zrcadlící a tříštící se v podezíravém "exilu" pronásledovatele rozkoše Jeremyho Ironse, jenž ztrácí moc nad dobýváním chtíče vyšších kruhů, pompézních a intelektuálních "čajů," jimž nepřísluší styky s poskvrněnou partií z podzámčí. Zrádné volání nepolapitelnosti jest zkroceno nocí v rouše Evině, završeno v budoáru s "orchidejí" prostopášných kratochvílí, iluzivní divou, milenkou "umění." Ornella Mutti v nedbalkách, prchlivá, svůdně zapírající, pomrkávající nevěstka tvarů sošky vysněné, bontonu citů hravých. Medailon vzestupů drahouška aristokratické smetánky, oběti zklamání Alaina Delona, hledajícího přízeň nápadníků v pařížských kavárničkách a bulvárech. Bilanční "vitrína" katarze obou filozofujících pánů jest slavností zármutku, na prahu odkryté touhy v mrákotách, inverzi bolesti, v lóži platonického osvobození z neúprosného konání. Zvučný epitaf ohlušující /p/oddanost reprezentantů pochyb. Jen blažená věčnost oprostí naše skutky a ideály. Prožité momentky, opotřebované vteřiny, propastná vznešenost opájená mýtem, tulícím se v honosnosti. Smiř se se svou posedlostí. Nebuď hostem sešlosti povrchní, nesnesitelné proměnlivosti a žárlivých pokynů, které zahubí tvou přecitlivělost. Tuš paní Swannové, pod paraplíčkem kráčí grácie nespoutaná, která své vítězství okusila a na odiv jej dává sebevědomou zdravicí. (02.01.2015)