Andělé v Americe

Vždycky jsem měla Američany za prudérní tupce, ale poslední dobou nestíhám žasnout, jak svojí mizernou reputaci napravují ve filmech. Tady rýpou snad do všeho: do xenofobů, náboženských fanatiků a pokrytců nejrůznějšího druhu. Je to neskutečně otevřený a tolerantní seriál, který říká, že je fuk, jak jste jiní nebo divní, protože jste to vy a to je hlavní. Přitom tak činí způsobem mimořádně nenásilným a půvabným: kašle na moralizování, jde spíš cestou metafor a nadpřirozené atmosféry. Co je pravda a co sen, to není podstatné. Podstatné je, že je to skvost a že vás to sebere - a pokud ne, chybí vám nějaký ten závit, případně fantazie, což je ještě horší. Já říkám: kouzelné! (25.12.2009)

Veľkým sklamaním pre mňa bolo, keď som zistil, že veľká časť deja sa točí okolo homosexuálov. Dokonca i Pacino to rád do zadku...Nepoviem trochu, ale ak sa tomu venuje výrazná časť seriálu, navyše niektoré postavy musia byť z nejakého dôvodu opäť Židmi, napadá mi jedine, že niekto znova dostal nápad prostredníctvom filmu a známych tvárí kázať o morálke, zmierlivosti a ohľaduplnosti. Anjeli tu majú skôr vedľajší význam a pasáže s nimi sú aj tak nezáživné a jediný dôvod prečo som seriál nevzdal po prvej časti bol vzťah P. Wilsona s manželkou a Pacinom a postava matky v podaní M. Streep. Štvrtý diel bol pre mňa skutočným urpením a takmer som to vzdal. Dopozeral som to len preto, lebo som sériu načal, ale sklamanie to pre mňa je. Objektívne 3-4 hviezdy, ale ja filmy o buzerantoch moc nemusím. Výnimky sú (Philadelphia), ale jednoducho ma nebavilo pozerať sa na tie zamilované mužské pohľady a ich kecy o vzťahoch, ktoré sú mi proti srsti. 40%. (23.01.2013)

Poprvé jsem seriál viděla ve třinácti letech. V té době mě nezajímal nikdo jiný než Meryl Streep a užívala jsem si její herecký koncert na plátně natolik, že jsem ignorovala všechny ostatní. Tehdy bych seriálu dala zaujatých 5*, nyní jakožto dospělejší a troufám si říct moudřejší jsem se na seriál podívala znovu. Herecký koncert jsem si užívala ve všech ohledem ať už od Meryl, Ala, Emmy nebo Patricka, prostě od všech. Herecky je to dokonalé, příběhově zajímavé. Věřím, že na tu dobu to bylo něco nevídaného, šokujícího. Musím ale říct, že místy mi to přišlo až moc utahané, takže mě to netáhlo a nebavilo natolik, abych dala plný počet. Občas je to hodně politické, ukecané = nudné. Ale i tak to beru jako jednu z nejlepších divadelních her, která kdy byla úspěšně natočená jako seriál. Mike Nichols prostě uměl. (02.12.2020)

Je to pár dní, co jsem absolvovala tenhle skvost a stále mi nejde z hlavy. I když nejsem přívržencem (a ani nemám ty ambice) dlouhých rozborů filmu od nasvícení až po catering, mám chuť se rozepsat a pořádně vás potrápit, protože jsem toho zkrátka plná. Věděla jsem přibližně, s čím budu mít dočinění (Nichols je se svou Silkwoodovou, Absolventem, Virginií a dalšími skvělými filmy objekt hodný sledování), ale že to bude taková bomba, to jsem ani ve snu nečekala. Jsou nám tu představeni homosexuálové, židé, mormoni, právníci, zdravotníci, andělé, oběti ... politické situace i názory na ně, někdy v nepochopitelných dialozích, ale to se jen může chvilku tak zdát. Za hlavní postavu považuji prohnilého právníka Al Pacina, nejen proto, že jeho výkon je něco tak strhujícího, že vás to v některých místech odvede od čtení titulků a vnímání slov, ale i že se od jeho postavy umírající na "rakovinu jater" všechno odvíjí. Mladý kolega, který k němu vzhlíží, chce udělat všechno správně a tak se osvobozuje ze zajetí heterosexuality, svou manželku nechává napospas osamělosti, valiu a halucinacím a odchází k příteli, který při první zdravotní komplikaci svého AIDS nemocného druha vzdává letitý vztah. Nepodobá se to filmům na téma AIDS, které jsem dosud viděla (takovéto "umírám, léky jsou drahé, plačte sborem a vemte si ze mě odstrašující příklad, ale nediskriminujte mě"). Tady je to jinak: nemocní si nemoc prožívají po svém a sami, protože na nemoc je nakonec každý úplně sám, a "zdraví" si zas srovnávají hodnoty a především vztah k těm prvním. A aby toho nebylo málo, v tom zápase jim pomáhají halucinogenní průvodci a andělé, protože "ON se na nás vykašlal, ON to vzdal a nechal nás v tom samotné". Nakonec, a to řikám, aniž bych chtěla prozrazovat finále, je to o naději. "Chci žít, stejně jako lidi, jejichž těla pokrývá víc ran než kůže, žiju tak rád, třeba s nemocí, chci přesto žít". A takhle bych mohla psát hodně dlouho, ale vážně, nechci vás trápit, a přesto, že to opravdu není film pro každého a netvrdím, že právě já jsem toho pochopení hodna (a jestli mě Nichols svými výrazovými prostředky tahá za nohu, ať klidně tahá, já mu to žeru), je to ohromující záležitost plná otázek, bláznovství, lidství i té naděje, a já vám ji velmi doporučuji. (06.01.2006)

Tak takúto divočinu som už dávno nezažil, to sa musí uznať. Osobne som čakal nejaký ten krásne uhladený ľahko zaškatulkovateľný konštrukt s emotívnymi výlevmi napĺňajúcich nás pozitívnou energiou. Keď by som mal ponechať originálnosť a nekonvenčnosť hlavným kritériom hodnotenia tak by som s hodnotením ani na sekundu neváhal. Lenže aspoň nejaký ten menší pevný základ, ktorý by nás spájal s realitou a možnosťou uchopenia, je vždy potrebný. Inak to skončí podobne ako v tomto prípade, keď sa celý konštrukt rozbíja o vlastnú rozvláčnosť a ne ortodoxnosť. A tak nám občas nezostáva nič iné ako len tlieskať bravúrnym hereckým výkonom hviezdneho osadenstva, ktoré si po viacerých eskapádach komerčného pragmatizmu mohlo vychutnať to pravé orechové herectva. Len ja ako divák som sa v záplave nepochopených dialógov a občas príliš snového spracovania strácal. Ale inak ide o pozoruhodné dielo, ktoré vonkoncom nemôžem zavrhnúť, len úctivo sklopiť zrak a priznať si potupu nepochopenia. (26.04.2007)