Omnibus

„S děťátky jak s koťátky.“ Kovářova kobyla chodí bosa a děti sociální pracovnice taky. Nečesané, nemyté, La Lloronou honěné a otřískané jak rendlík po babičce. A co na to máma od fochu, odbornice na týrání? Vidí popáleniny (!) a spokojí se se synovým: „Já jsem spadl.“ Děti vůbec měly s matkou roku výborný vztah, neříkaly jí vůbec nic. ZÁHROBNÍ OKÉNKO: [][] Čulibrk Rafael chtěl s La Lllronou bojovat? Tss. Nevěřil jsem mu ani krucifix mezi očima. Ꙭ V dramatických scénách se tvářil neadekvátně situaci, očividně duchem nepřítomen. Ꙭ Rozmístil tři prdele svíček, hodinu je zapaloval... a baba mu je jedním vrzem sfoukla! A on? Nic. Ꙭ To se mohl na svíčky rovnou vyprdnout a ušetřit čas i prachy. Ꙭ Gilmour93 v ně viděl zachmuřeného šamana, já spíš zadumaného pedofila, hloubajícího kudy tudy do skříně, za dětičkami. [][] La Llorona zaujala. Je to originální zhrzená polednice s chabrus morálkou, která vám z bytu udělá mrdník a pak si lážo plážo zaplave v bazénu svěcené vody.

„Roztáhni křídla, princezno a vyceň zuby, poletíš se mnou ke hvězdám... a do záhuby.“ Srdce gurmána plesá. S choreografií rozkladu osobnosti si režisér vyhrál a labuť nám naservíroval upečenou do křupava a zalitou lahodnou omáčkou ze slz, potu a krvavé ctižádosti. Konečně film, v němž se s Aronofským na něčem bezvýhradně shodnu. Balet je zlo! Je to úchylná, nesmyslná tortura anorektiček na šikmé ploše pódia, kvůli chvilkám pomíjivé slávy před hladově tleskajícími nenažranými snoby. ROZTANČENÉ OKÉNKO: [][] Flamenco, salsa, bolero...  je přece tolik krásných možností, ženám daleko vlastnějších, jak z duše vypustit divokou šelmu, než ono nepřirozené baleťácké cupitání. Ostatně myslím, že kdyby matka příroda chtěla, aby dívky skákaly jak kamzíci, obdařila by je kopýtky. [][] Koho vinit za smrt nemocné labutě s kachní nohou a srostlými prsty? Všechny. Matku uzurpátorku, projektující do dcery vlastní nenaplněné sny, snoby v hledišti i divadelní kritiky, rozplývající se nad zrůdností. A taky alfasamce Vincenta Cassela, předstírajícího vášeň a chtíč lidské kostře, potažené rozdrásanou kůží. Pět hvězd za to, jak Aronofsky dokázal pojmenovat vše, co mi kdy vadilo na baletu.

„Od vtažné až po výduch, proudí šachtou divný puch.“  Že by merkaptan? Tím nám kdysi na šachtě (důl ČSM-jih) vyhlašovali poplach a smrdí jak rok nošené ponožky naložené ve shnilém zelí. Děsná rychna. Nebo snad parta čelbovych otevřela tu bednu s 300 let nemytým bezďákem? Prý posvátným žroutem chacharů. PŘEDÁKOVO OKÉNKO: [][] „Chlopi, kery cyp vyhrabal teho trylobita ze šesti pazurama?! Vypada jak ta pizda Šiva gdesi v dupě indicke a otvira si na nas hubu jak Pockoň na štajgra. Hned ho zvalte zpatky a zaryglujte viko, bo inač zme v dupě!“ [][] Reálie potěšily. Tma, prach, helmy, čelovky, řetízkárna s visícími hadry a do ruky tři známky, na svačinu, lampu a masku. Pár rozdílů by se našlo. Místo Turiho emzáka nás po překopu honili cizí štajgři, bo nas kajsyk ve svažne zmerčili mastit poňos, nepoznali ksichty a chtěli čísla známek. Koně, co se protáhne škvírou o šířce půl potkana, jsme neměli a divné hieroglyfy jsme neluštili, bo nebyl čas. Turiho scénář o hornících s IQ 150 a držkatém trilobitovi stál sice za guvno, ale kvůli atmosféře v ďuře tři dám, z nostalgie.