Devadesát Dva

Dusivá atmosféra Auchswitzu, kde sledujete rodinu, která je od toho všeho izolovaná za zdí a žije zdánlivě normální život, oslavy, návštěvy a starání se o zahradu nacistického oficíra Rudolfa, který domů "nosí chléb" a jeho žena Hedwiga se stará o domácnost a vychovává, i její oddanost rodině je absolutní z toho, jak přemýšlí, chytá příležitost za pačesy a nedumá nad morálkou, nemá problém s tím se smát, bavit, fungovat, ačkoliv chápe, že její muž je pod tlakem. V pozadí za zdí slyšíte vyhlazovací tábor, zvuky psů, střelbu, křik, myslím, že jsem tam někoho slyšel křičet i česky. Film vybočí jen krátkými temnými scénami siluety, židovsko-polské dívky, která v noci chodí schovávat do hlíny a mezi lopaty ovoce pro pracující v koncentráku. Film velmi o tísnivé realitě 2WW, z úhlu, který jste ale asi ještě neviděli a geniálně temným soundtrackem, který film rámuje na začatku a konci.

'Noises Off' je love letter divadlu. Michael Caine hraje režiséra, který režíruje to, co by se dalo nazvat divadelní katastrofa. Vše jede celkem narychlo, nedotažené. V první třetině představuje zkoušku hry a na paškál si film bere vše okolo divadla tak bravurně, že vás to hned od začátku chytí. John Ritter v roli herce, který říká hodně, ale neřekne nic (trochu jako variace na Jacka Burtona Kurta Russella z Big Trouble in Little China, který jakožto hlavní (akční) hrdina "nemá odpovědi, zato ale hodně otázek"). "No, but here we are. We're all thinking "My God, we open tomorrow!" We had two weeks to reherse. We don't know where we are,  but, my God, here we are." (...) "Lloyd, my darling, are you allright?" "I'm starting to know what God felt like when he sat out there in the darkness, creating the world." "And what did he felt like, Lloyd, my dear?" "Very pleased, he'd taken his valium." (...) "And God said: where the hell is Tim... And there the hell was Tim." Christopher Reeve v roli jemné duše, Nicolette Sheridan, která většinu filmu pobíhá ve spodním prádle s podvazky a v lodičkách: "Oh, it's you." "Of course it's me. You put me in there in dark with all black sheets and things." "But, darling, why did you locked the door?" "Why did I locked the door? Why did you locked the door?" "I didn't locked the door." "Well, someone locked the door." "Anyway, we can't stand here like this." "Like what?" "In your underwear." "OK, I'll také it off." (you are so my girl, když chodíš po čtyřech ve spodním prádle a hledáš, hledal bych s tebou a pak v tobě) "BAG!" "What? What? What is it?!" "BAG." "BAG?" "BAG, BAG!" "WHAT DO YOU MEAN, BAG, BAG?" "A BAG BAG BAG!" "WHAT BAG?" " NO BAG?!" (im dead) (...) "Darling, where have you been? I've been going mad. Look at the state I'm in." (...) "I don't understand why the sheik looks like Philiph. (....) Bože, this movie is so funny, it makes me wanna write a comedy play! V druhé třetině se přesuneme do jednoho z představení, kam režisér zamýšlí zajít pouze jako divák, nicméně je chaotickým, ansáblem donucen jít režírovat a sledujeme tak pro změnu vše zpoza jeviště, jako jsme to předtím sledovali zepředu, během zkoušky. Nicméně, někteří herci jsou na nože, což přidává element a dynamiku do už tak chaotické hry. Postavy se střetávají a míjí, aby tvořily maximální komediální efekt, nicméně skutečné životy a jejich aktéři do hry  zasahují ještě o to více a člověk vidí i celou tu improvizační stránku divadla, vše se propíjí. Film jako tenhle by se dal geniálně pouštět na filmových i divadelních školách. (...) Třetí část pak uzavírá film logicky ukázkou samotné hry. Kam se ale opět propíjí osobní věci představitelů, které tak pak logicky zasahují do děje. A ve hře, která je tolik vypulírovaná okolo toho, kdo se kdy a kde objeví, nebo neobjeví v daný moment, to způsobí absolutní chaos. Připomnělo mi to 'Living in Oblivion'. Tenhle snímek ale sází na humornou překombinovanost ad absurdum a zběsilé tempo, které to ženě do next levelu. Epilog pak uzavírá show větou, kterou už jsem slyšel z vícero úst, že poskládat hry dohromady, ať už jde o divadlo nebo film, je vždy takový, svého druhu, zázrak.

Francouzská cyberpunková jednohubka, který asi nejvíc připomíná věci jako je 'Ghost in the Shell', 'Blade Runner' a cokoliv, kde se objevují asimovské zákony robotiky. Aline (a její zesnulý asistent a patrně i bývalý spolubojovník Carlos, teď žijící jako jakýsi hologram-robot) je soukromá deketivka v realitě a společnosti, kde roboti a lidé žijí pohromadě, kde modulace, kyborgové, organická hmota a uměle vytvořené splývá a nevíte přesně, co je co, co je skutečné, co ne, nicméně hackování, modulování a překračování zákonů se běžně děje. Aline se po openingu, kde po náročné taškařici chytí hackerku, ocitá pověšená na případu pátrání po zmizelé dívce, která hacknula robota ve škole a pak o ní už nikdo neslyšel. S případem za Aline přijde její otec. Jak se později ukáže, když Aline dívku vypátrá, dívka si udělala kopii sebe sama (což je zločin áčkového kalibru), aby mohla sponzorovat svoje chudé, nepracující rodiče a vydělávala si tak extra. Lidé, kteří Aline úkolem pověřili ale, jak se ukáže, nebyli její rodiče, ale třetí strana, která chtěla dívku mrtvou a to se jí také podaří. Frustrovaná Aline navíc, ač se snaží roky přestat, začne opět chlastat. Prim hraje hodně paměť, mozek, informace. Hrdinové se začnou zaplétat do globálního spiknutí, které převrátí řád všeho. Je to velmi slušné a vtáhne to, ale nic, co by tu už v jisté formě nebylo dříve. 7.5/10