Rivalové

Luca Guadagnino ve svém nejnovějším filmu přirozeně kombinuje sportovní drama s romantikou, přičemž jednotlivé aspekty obou žánrů do sebe postupně zapadají s až neuvěřitelnou precizností a nabízí nečernobilý náhled na přátelství, vztahy či ztracenou motivaci. Celou stopáž rámuje finálový zápas, do kterého režisér vkládá různé útržky z minulosti, čímž elegantně utváří v podstatě příběhovou mozaiku. Pro ještě větší dynamičnost by se zejména ve druhé polovině nejspíš dalo krátit, ale každá scéna má pro danou postavu svůj význam. Tři hlavní herci předvádí fenomenální výkony, zvládají intimní i několik překvapivě odlehčených scén, a naplno prodávají emoce ústředních aktérů. Jednotlivé zápasy jsou díky tomu neskutečně živelné, čemuž pomáhá i hudba s kamerou, jež tu snímá detail, tu celek a někdy učaruje záběry „z pohledu míčku“. Vyvrcholením všeho je pak dechberoucí finále, které má jednak až strhující tempo, ale zároveň vše skvěle uzavře a současně ponechá prostor pro vlastní úvahy. 9/10 (06.05.2024)

Na tenhle film jsem se těšil hodně dlouho a jsem nadšený, žádné zklamání se naštěstí nedostavilo. Jako příznivce krátkých stopáží jsem se přitom ani chvíli nenudil, snímek je úderný, správně udává tempo stejně jako vynikající povětšinou pulsující doprovodná hudba. Zendaya podává vedle Euforie dle mého mínění svůj nejlepší herecký výkon. Tasha v jejím podání je ostrá, ledová, dominantní a zatraceně sexy. Dominuje svým výkonem celému filmu, avšak ani pánové se nenechají zahanbit. Zvláště stejně dominantní Josh O´Connor si získal mé sympatie. Konec korunuje celé dílo, už díky Dej mi své jméno víme, že pan režisér závěry fakt umí. V tomto případě to byla nádherná umělecká tečka za zatím nejzajímavějším snímkem tohoto roku. (29.04.2024)

Vyhrocené tenisové melodrama plné ega, neopětované lásky a touze po vítězství / Zendaye. Jako tenisová bohyně, jíž princ Charles pokleslých mravů a jeho hodný sekundant zobou z ruky, nemá chybu. To samé platí pro zápletku, kdy do poslední chvíle nevíte, jak to celé dopadne. Čeho ubrat jsou zpomalovačky. K natáčení rychlého sportu typu tenis dávají pro zdramatizování úderů smysl, ale v závěru se s nimi Guadagnino utrhává ze řetězu natolik, že tím vyvrcholení příběhu paradoxně trochu otupuje. Údernost přitom zápasům jinak vůbec nechybí, protože jak nazvučení, tak i soundtrack a hrátky s kamerou při každé výměně dodávají filmu živelnost, která mi u tenisových snímků dlouhá léta chyběla. (25.04.2024)

// Nejednoznačné poselství, fakt, že se prakticky vůbec o nic nehraje, nefunkční vyprávěcí struktura, impotentní postavy a nakonec ještě frustrace, když ve finále Guadagnino servíruje nejlepší tenisový match, co byl kdy natočen, jenom aby podtrhnul, že kdyby takhle dravý byl celý jeho film, bavíme se tu teď úplně jinak. Stylové cvičení v ničem, ne dík, radši si dám posté Wimledon. (24.04.2024)

Jedna hvězda za válcující Zendayu, druhá hvězda za skvělou hudbu od Trenta Reznora, a třetí, protože jsem se dobře vyspal a ten námět není úplně blbej. Bohužel, to je vše, co je dobré na tomto filmu. Hlavní problém spočítá v nezvládnutem tempu a stopáži. Snímek dalece přesáhl svoje uvítání a to o dobrou půl hodinu. Chaotické časové skoky jsou jedna věc, ale zoufale nudný slow-motion zoomy jsou věc druhá. Těch bylo v poslední čtvrtině filmu zhruba tolik, jako v legendárním sketchi Dear Sister s Shia LaBeouf od The Lonely Island. Tenis mi nic neříká, ale jeho záběry mi nevadily, i když jich bylo víc, než je zdrávo. Záběry letícího tenisovýho míčku do kamery si ale fakt mohli odpustit. Cuknul jsem sebou nepříjemným pocitem tak pětkrát. Tohle mi stačí na TikToku, v kině je to docela trapas. (05.05.2024)