Adramelech

Dle anotace je to napínavý film rozvržený do inovativní příběhové struktury. Tak právě ta "inovativní struktura" mi na tom dost vadila.

Zmatenost snímku má zřejmě reflektovat zmatek, který po smrti těla zakouší odtělená duše. Pěkná byla debata dvou ateistických duchů hned na začátku filmu. Ke špičkovým a krásně propracovaným scénám patří ta, jež ukazuje, za co se i malá holčička může dostat do pekla. S povděkem kvituji, že filmoví tvůrci nemystifikují diváky esoterickými tlachy o bezpodmínečné lásce a všeobecném odpuštění. Závěr filmu se bohužel nepovedl. Tohle nemělo mít žádný konec! Maximálně bych tam dal vtípek před závěrečnými titulky: KONEC PRVNÍ EPIZODY. POKRAČOVÁNÍ ZA 40 TISÍC LET. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu, rovněž chaotického, který měl podobu divadelního muzikálu, občas proloženého filmovými záběry. Pamatuji si z něj pouze zlomky. - - -     Sen o pekle (v noci z 21. na 22. února 2000) - - -     Ďábel (zahalen v dlouhém plášti, krásný, vznešený a smutný) vede monolog. Mrazivá hrůza se mísí s komičnem: „Ach ne, ach ne, ach ne... Lidé dnes neznají ďábla. Znají snad špičku jeho rohu (kratičký záběr na útok při válečném konfliktu), znají možná růžek jeho ucha (záběr na zmasakrované mrtvoly), znají třeba koneček jeho ocasu (záběr na bombardování) a Věra Mlynářová, narozená ve znamení Vodnáře z Prahy... (Ve snu byla uvedena přesná adresa, kterou jsem zapomněl, ale bylo to někde v centru. Žádnou ženu toho jména neznám.) zahlédla na okamžik i ďáblovu tvář, ale lidé, lidé dnes neznají ďábla. U gnostiků, tam by se měli učit...“ - - - Diskotéka. Půvabná blondýnka převlečená za čerta. Hodně erotická atmosféra. Blondýnka (má stejně andělsky krásný obličej jako herečka, která představovala ďábla ve Felliniho filmové adaptaci Poeovy povídky „Nikdy se s ďáblem nesázej o hlavu“) jde už odmaskovaná za bílého dne po ulici a zpívá na melodii jakési francouzské lidové písně o tom, že dokáže svádět lidi pouze k tomu, aby hřešili proti šestému přikázání. Pokud jí to budou šéfové v pekle vytýkat, tak „zasype celé peklo náručí rudých růží“. Překrásně kýčovitá scéna. - - - Les. Vichřice a biblický liják. Uprostřed lesa stojí past na lidi v podobě bytelného dřevěného srubu. Turista vběhne do srubu, aby se ukryl před nepohodou a zabouchne za sebou dveře. Srub není nijak zařízen a vypadá uvnitř mnohem prostornější než zvenčí. Na návštěvníka najednou padne tíseň a on zkusí otevřít dveře. Nejde to, přestože nejsou zamčené a on s nimi lomcuje vší silou. Nechá toho a prohlíží si srub, kde toho ale není moc k vidění. Tu vběhne druhý turista. První vykřikne „Nezavírej!“ a vrhne se ke dveřím, ale druhý je už stačil zabouchnout. Oba marně lomcují dveřmi. Když zjistí, že to nemá smysl, přestanou. Vběhne třetí turista. Oba jednohlasně vykřiknou „Nezavírej!“ a vrhnou se ke dveřím (scéna má silně cimrmanovský nádech), ale i třetí muž již dveře zabouchnul. Lomcují dveřmi ve třech, opět bezvýsledně. Stěnou srubu prolne ďábel ve společenském obleku a oznámí přítomným, že jsou v pekle. Na jejich údiv nijak nereaguje. Jeden z turistů (kněz, který pomýšlel na sebevraždu), se ptá, jestli sebevrahové přijdou po smrti do pekla. Ďábel odpovídá, že nikdy. Kam přicházejí? Ďábel: „To je různé, nedávno jsem jich pár viděl diskutovat v televizi.“ Děj dále pokračuje jako parafráze Sartrovy hry „S vyloučením veřejnosti“. Jeden z turistů je učitel, jeden podnikatel, jeden protestantský kněz. - - - Hudební mezihra. Skinové v černých oděvech s nunčaky. Směs tance a prvků bojových umění. Velmi dynamická hudba. Refrén: Heil Satan! - - - Scéna z pohřbu. Honosná rakev, tlusté svíce, spousta květin. Pohřební hudba ne z pásku, ale skutečná. Zpěvačka pěje jakousi velmi smutnou píseň, při níž srdce usedá žalem. Pak ale, jak to dělají zpěvačky šansonů, přejde od zpěvu k recitaci a začne vyprávět klepy ze života nebožky: „Víte, to byla ta, jak měla jedno oko menší a...“ Končí úvahou o politickém zřízení v pekle (kam se zesnulá, jak z líčení vyplynulo, právě odebrala), které označuje jako „žalokracii“. (Vláda žalu? Vláda Satana, který je žalobcem?)

Film o tom, jak se problémy mají sklon kumulovat. Hned na začátku vidíme, jak špatně může dopadnout nerozumné dítě, které se v lese schovává za srnu. Další potíž nastane, když muž z města ojede vesnickou holku a nabídne jí trochu kokainu. Nepochybně ji chtěl odměnit za její vstřícnost a umožnit jí, aby si sex s ním co nejlíp užila a zároveň se obeznámila s látkou, kterou ve vesnickém koloniálu nekoupí. Slečna se s tím však neopomněla pochlubit a vesničtí křupani začnou běsnit, neboť míní, že vesnické holky jsou tady pro vesničany a nemají co spát s cizinci. Svobodných děvčat tam mají pět a půl, tak si je syslí pro sebe. Zpočátku docela napínavý děj posléze ztrácí tempo a příběh se vleče, až se dovleče k poněkud rozpačitému konci. Na jedno shlédnutí však celkem dobré.

Nejen zajímavý pohled na jedno období z dějin Jugoslávie, ale i film o tom, jak politika lidi rozděluje, což je téma trvale aktuální.

Hlavní hrdinka trpí v důsledku blížícího se přechodu návaly krve do hlavy. Nejdřív spadne ze svahu, když trhá ostružiny, a pak sebou ještě jednou sekne cestou domů. Krátce poté ojede chlapa, který jí přivezl do jejího koloniálu krabici pracích prášků. Scéna je naštěstí pojata velmi decentně. Žena si při sexu nesundá poprsenku ani sukni, muž si ani nestáhne kalhoty. Přesto divák pochopí, že šlo o pohlavní styk, ale neutrpí trauma. Na podprsenku dojde až v 0:57:12, ale vidíme jen stáhnutí ramínka a pak následuje milosrdný střih. Celá ženina postava (pouze v kalhotkách) je k vidění v 1:00:15. Žena leží na zádech, v ruce drží mobil a drbe se jednou nohou o druhou. Další erotická scéna je v 1:09:58. Žena si nejdřív prohlíží mužův penis, protože žádný jiný nikdy neviděla, a následně zaujme polohu vhodnou k souložení, přičemž je však pořád oděná v kalhotkách a podprsence. Opět následuje filmový střih. Teprve v 1:11:09 uvidíme ženina prsa, jak se jí povalují na břiše atd. Filmaři prostě diváka zvykají a dávkují mu tuto silnou kávu po lžičkách. Nakonec žena k velkému údivu lékařů otěhotní, což má zřejmě být happyend. Gruzínci, Gruzínci, řekl bych, že jste se moc nevytáhli. Blíže k vlastnímu filmovému příběhu viz podrobný a znamenitě napsaný komentář uživatelky JitkaCardova.

Eroticky laděná komedie, jež se odehrává v bavorských Alpách ve vesničce s názvem Ptačí studánka. Za účelem zvýšení porodnosti s prvořadým cílem zlepšit finanční situaci obce vymyslí starosta pro místní ženy motivaci... Film byl natočený v době, kdy politická korektnost ještě nevylezla z kanálu, což dnes přidává této rozverné filmové hříčce další rozměr. Psychologicky vzato ukazuje tento film jednu z charakteristických fantazií, která se vyskytuje v nevědomí každého muže, totiž místo plné mladých, vstřícných, ba přímo sexu lačných žen. Existují takové lokality i ve skutečnosti? V jistém smyslu ano, ale člověk je najde spíše na Filipínách nebo na Tahiti nežli v Německu a vůbec už ne v tom současném. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o Městě žen (v noci z 13. na 14. října 2017) - - -     Protože jsem už v důchodu a mám dost času, koupil jsem si měsíční zájezd do jednoho menšího města, které v nabídce cestovní kanceláře figuruje pod názvem Město žen. Kromě historické architektury je známé tím, že v něm žije velké množství žen ve věku od patnácti do třiceti let, které jsou vysazené na starší turisty. Další zvláštnost onoho města spočívá v tom, že tu není připojení k internetu ani signál pro mobilní telefony.      Ubytoval jsem se v nízkém domku o jedné místnosti, kompletně zařízené v prvorepublikovém stylu. Všechny domky v ulici jsou postavené na okraji skály. Přístup do nich zajišťuje most dlážděný dřevěnými kostkami, ve skutečnosti vlastně pavlač, jež ústí do jakési hradní brány, která je však jenom průjezdem, na nějž navazuje další, tentokrát už normální ulice.      Hned první den jsem se seznámil s asi dvacetiletou místní obyvatelkou, která bydlí o pouhých pár domů dál. Chodil jsem s ní několik dnů, ale pak jsem dal přednost jiné, pouze sedmnáctileté obyvatelce, protože mě neskutečným způsobem naháněla. Opuštěná partnerka řekla, že své zklamání vyjádří tím, že po dobu mého pobytu nebude ve svém pokoji večer rozsvěcet světlo.      Jdu se svou novou partnerkou po mostě směrem ke svému podnájmu. Už se stmívá a já mrknu do okna bývalé partnerky, jestli se tam přece jenom nesvítí, ale je tam tma. Chvíli hledím do okna a všimnu si, že je zazděné. Buď si ze mě bývalá partnerka udělala legraci – anebo jsou ve hře jiné faktory. Současná partnerka se tváří otráveně, což si vysvětluji její žárlivostí.      Napadne mě, že si ještě koupím cigarety. Trafika je hned v nedaleké hradní bráně. Stojím na mostě a kouřím. Najednou zpozoruji, že v dlažbě jsou tenké trhliny. Na několika místech na ni zkusmo dupnu a dlažba se viditelně prohne. Skloním se a zašťourám do mostu prstem. Kousek pojiva mezi dlaždicemi se propadne. Vznikne otvor o velikosti sotva čtverečního centimetru, ale je jím vidět dolů skrz most. Moje partnerka říká, že bych se měl raději věnovat tomu, proč jsem přijel, a do ničeho tady zbytečně nešťourat. To bych totiž také mohl špatně dopadnout.      Típnu vajgl, zamířím s dívkou k mému dočasnému bydlišti a cestou trochu nejistě pokukuji po své společnici, jestli se nerozplyne či aspoň nestane průhlednou nebo se třeba nepromění v lišku. Zdejší realita asi bude mít trhliny nejenom v dlažbě mostu.

Parádní film o hodně zlobivých dětech. Ani Stephen King by se za takový příběh nemusel stydět, jak zde ostatně už napsal jeden uživatel. Občas prostě někoho napadne dobrý námět, a když jsou k dispozici filmaři, co umějí točit, plus herci, co dovedou hrát, tak vznikne znamenitý film. Líbilo by se mi, kdyby se to stávalo i v české kinematografii.

Nevěděl jsem, že v Japonsku mají chrám filmového boha, k němuž se chodí modlit filmoví amatéři, aby jim umožnil natočit dobrý film. Možná by tam mohli z Barrandova pořádat zájezdy pro naše břídily.

Krásně ujetý japonský film s hodně nataženou stopáží. Nemohu se ubránit dojmu, že to křesťanství Asiatům nějak nesvědčí. Kdyby se Japonci drželi šintoismu nebo buddhismu, udělali by líp.

Mně to připomnělo knihu Broučci od Jana Karafiáta. Tam nakonec také všichni pomřeli. Tady však aspoň jedna beruška přežila.