Pyšná princezna

První svého druhu a hned prvotřídní klasika žánru, a to nejen žánru „česká filmová pohádka“. Nejsem znalec, když tak mě opravte, ale řekl bych, že Pyšná princezna je vedle (pozdějších) Sedmi samurajů zakladatelská i coby akční film, protože scénou ve mlýně uvedla do jeho kánonu už předem zásadu, že skupina nepřátelských bojovníků musí jít proti hrdinovi spořádaně jeden po druhém. Ideovologická složka pohádky je ale mnohem zajímavější: Kdežto švec, představitel drobného řemeslnictva, tedy střední třídy náchylné k reakčnosti a vykořisťovatelství, je bázlivý a k panským manýrům náchylný, potřebující dostat za vyučenou („pětadvacet“), chudý proletář uhlíř si hned dodá odvahy ke svobodnému zpěvu i odporu. (Avšak kde že se nesmí zpívat, to soudruzi v pohádce jaksi obrátili, což je ovšem pochopitelný omyl vzhledem k tomu, že v jejich zemi se zpívat sice nesmělo, ale muselo. Nejvtipnější tehdy musela být závěrečná scéna na volné hranici: „Ševče! Proč bys utíkal!“) Na rozdíl od ševce a uhlíře jsou rodiny sedláka a mlynáře třídně nevyprofilovány, což je zjevně důsledek toho, že představitelé venkovského lidu jsou převážně právě jen představiteli lidu, dobří, obrozenečtí, jednorozměrní lidičkové, vcelku substrát k osvobození. K jeho budoucímu osvoboditeli – králi Rážovi se svazáckým ksichtem i manýry – nelze nepocítit skutečnou třídní nenávist (či pohrdání, to v momentě, kdy chválí mistra nejlepšího obrazu slovy „pracoval jsi dobře a poctivě“ - no řekěte, co je to za hovado? Vlastně až v této chvíli vrcholí masivní úvodní adorace komunistického božstva Práce.) Venkoncem jedinou ideově bezchybnou a sympatickou postavou je princezna Krasomila, což je po mnohých zhlédnutích konečně patrné už od prvního momentu. Původně jsem sice za to podobenství o spravedlivém caru Stalinovi z rajského SSSR, který jde vysvobodit československý pracující lid z moci zlých chamtivých exponentů kapitalismu, hvězdičku ubral. Jako ideologická propaganda komunistické moci je tato pohádka pozoruhodně detailní a důkladná. Ale protože moje jméno je Miroslav: K čertu se všemi spravedlivými a nespravedlivými, je to epos o králově cestě inkognito si dobýt nevěstu, o zapomenuté písni a její moci, o rozpomenutí, o obrácení... Vlastně klasické vysvobození ze zakletí. Postavy jsou překvapivě přesvědčivé, zvláště princeznino obrácení je velmi kvalitně předvedeno. Ale nejen její představitelka je zde vynikající. Snad jediným vyloženě slabým místem je chůvina replika v závěru "Stáří už jen vzpomíná". Někde uprostřed filmu by tento tlach (ostatně nikoli nepravdivý) mohl být na místě, ale uveden jako závěrečné moudro postavy suplující zde osobu dobré polomagické stařeny - dost kazí dojem. To stařenka ve Werichově Byl jednou jeden král má v závěru jinačí slovo! Nicméně: Po vyslechnutí původní pohádky od národní Boženy "Potrestaná pýcha" je tvůrcům vše odpuštěno, protože ze srovnání s onu odpornou, v každém ohledu trapnou mravoučnou červenou knihovnou pro služky vychází i gottwaldsko-stalinská filmová adaptace jako jednoznačný vítěz a to i po ideové stránce. Ve filmu vidíme princezninu pýchu jako nouzovou životní formu exkluzivní, ale stísněné existence a její obrácení vlivem zapomenuté písně, lásky a vržení do strázní i slastí skutečného života jako vysvobození, do nějž se vrhá s dychtivostí své urozenosti a nevinnosti, kdežto v původní verzi se uražený krásný (!) král (který z jakési podivné perverznosti chtěl, aby na obraze pro princeznu, která ho nezná, vypadal ošklivější) rozhodne udělat z ní opovrhovanou peskovanou udřenou služku městských fiflen, aby se takto "vyškolila" (nebo snad zaškolila?), aby jí ve finále vítězoslavně jako frajer největší oznámil, že potřeboval ponížit (sic!) její pýchu. Z představy, že by moje dcera vyrůstala na něčem takovém, se mi dělá zle. Takže komanči, vy nebesům odporní zkurvenci: Udělat z nudného ressentimentálního škváru čistý (a při tom vtipný) epický skvost, ideologii nízkosti nahradit ideologií velkolepého převratu, to se cení. A byla svatba, jedli, pili, hodovali, já tam také byl, pak mám trochu okno, jakoby papírová zem, takže jak to bylo dál, se zeptejte soudruha Kohouta. (07.04.2013) (méně) (více)

Ačkoliv příiš nepochybuji o tom, že Pyšná princezna je ideologicky poplatná svojí době, její jednoznačná ideologická čitelnost se s postupem času smazává a již 20 let po svém vzniku by člověk, jemuž by se zachtělo, relativně přesvědčivě překroutil její význam jako kritický k socialistickému režimu a oslavující svobodný trh. +++++ Především nic nenasvědčuje tomu, že by Miroslavovo království bylo plánovanou společností, v níž vládnoucí moc (král) rozhoduje o struktuře výroby. Jednotliví řemeslníci se setkávají na trhu, na němž svobodně, zpěvem nabízejí svoje zboží. Král tuto svobodu schvaluje a jediné, co požaduje, aby byla práce dělána poctivě, to jest, aby spotřebitel nebyl klamán. Pohled na trhovce nenasvědčuje, že by v této zemi existovala sociální rovnost, pouze v ní chybí chudoba. Královo kralování se prakticky neobjevuje, většinu času věnuje svým koníčkům, které finančně zajišťuje vlastní produktivní činností, stejně jako ostatní "poddaní". Právě toto "nevládnutí" s minimem regulace je jádrem učení rakouské ekonomické školy. Film sice oslavuje dělbu práce, ovšem ekonomie nás učí, že právě trh zajišťuje tuto dělbu nejúčinněji. +++++ Pokud jde o scénu pálení obrazů, je nejspíše nejjednoznačněji spojitelná s ideologií tehdy vládnoucí strany. Na druhou stranu, král Miroslav si objednal vypracování věrného obrazu a nelze se divit, že platí pouze umělci, jenž vyhověl přání svého zákazníka. +++++ Oproti Miroslavově zemí ovládá Půlnoční království striktní regulace a důraz na hmotně produktivní činnosti, z čehož pramení zákaz zpěvu, jenž produkuje pouze nehmotné statky. Jsou to spíše levicoví ekonomové, kteří odmítali zahrnovat služby do národního produktu, tedy mezi produktivní činnosti. Poddané zatěžují těžké daně, přičemž se obsluha daňové soustavy jeví jako velmi nákladná (výběrčí, hlídači, byrokracie), takže státu (králi) zbývá pro výkon jeho činností jen málo prostředků. Stát se jeví neefektivně (starý dědula) v porovnání se státem jemuž vládnou tržní principy (Miroslav). Nadto je přeregulovaný nesmyslnými nařízeními. Pokud se nějaký statek ukáže jako nezbytný, neváhá udělit monopolní privilegium (král dovolí zpívat pouze zahradníkovi, a to za účelem naučit zpívat květiny - zahradník privilegium zneužívá k vlastním cílům). Boj krále Miroslava se vede důsledně proti státní moci, jež narušuje svobodné podnikání. Ne náhodou hned po "revoluci" následuje snížení daní a odstranění řady nařízení. +++++ Tak co, překrucuji? Možná. Ale současný divák již nemá důvod číst Pyšnou princeznu jako komunistický škvár, stejně jako nemůže (a nemá důvod) vnímat Čaroděje ze země Oz jako podobenství o boji mezi zlatým standardem a bimetalismem, ač ten toto téma nepochyně obsahuje. Nejde o to, že by byl současný divák slepý. Má prostě jen jiné brýle a otevírají se mu s nimi docela jiné pohledy. Kolik mu jich otevře Pyšná princezna? Dětskému snad dost, pořád se v ní těčí úctě poctivost, laskavost, dobrota, pravdomluvnost a svoboda. Že ukazuje mocné a bohaté v horším světle než chudé a bezmocné? Ssoučasné psychologické výzkumu naznačují, že peníze a moc charakter skutečně kazí, bohužel. +++++ Zbývá nám film, jehož děj je velmi jednoduchý, jehož hrdina až příliš snadno dosáhne svých cílů, v němž vývoj prodělá jediná postava. Film s herci, jež zastiňuje Kopecký a trochu snad i ta Vránová. A je tu velká Miroslavova kláda. Silné ***. (27.09.2014) (méně) (více)