Osm hor

Trochu kýč (což ostatně u van Groeningena není nic nezvyklého), v tomhle konkrétním případě mi to ale nevadí. Vizuálně nádherné, formát obrazu tomu za mne dodává analogový dojem příjemného retra. Kdyby se redukoval, nebo zcela zmizel voiceover dospělého Pietra, byl by film o minimálně deset procent lepší. Ani přes relativně bohatou stopáž jsem se ale nenudil, což oceňuji slabší čtyřkou. (56th KVIFF) (10.07.2022)

Dobře. Film jsem viděl na dvakrát. Jednu část jeden den - druhou druhý. A asi to byla výborná volba. Zatímco jeden den jsem mohl vstřebat část kdy si děti užívaly prázdnin, kamarádství a dobrodružství, další den jsem dostal výbornou filmovou depku. Vůbec mi nevadilo, že si částečně Pietro prošel charakterovou změnou- všechno to skrývá věk. Bruno je také výborný charakter - hlavně nepředvídatelný. A tak to můžu jen doporučit. Ono to totiž v zásadě, až na pomalé tempo a zbytečné scény, bylo perfektní audiovizuální dílo, u kterého jak musíte dávat pozor, tak z části i přemýšlet. ,,Show, don't tell" tady bylo hodně 8/10 (11.08.2023)

Úvodná fáza, kde boli Pietro a Bruno ešte malí chlapci, bola skvelá! Avšak po tom ako skočil dej vpred, keď sa z chlapcov stali muži, tak moje nadšenie upadlo. Dej sa dostal to akejsi slepej uličky a zo svižného filmu a stala tak trochu nuda. Jediné, čo udržiavalo moju pozornosť, boli majestátne scenérie Alp a bavila ma aj atmosféra Himalájí, ktorá aspoň trochu vytiahla zaujímavosť deju. Ale inak sa to dosť vlieklo. Už som len čakal, ako sa to medzi Pietrom a Brunom vyvinie - ale našťastie zostalo len pri priateľstve (prekvapivo). 3* (18.09.2023)

Snímek blížící se legendám Útěku do divočiny či Zkrocené hoře. Sice tu není tak akcentovaná kritika světa a vůbec se tu nevyskytuje homosexualita, tenhle příběh přátelství v Alpách a Himálajích má hodně co sdělovat i ukazovat. Divácky vděčná artovka s úžasnou hudbou - třeba tato scéna. Má to hloubku. A na konci vše viděné dává smysl. Nádherný příběh o životě zobrazující dlouhou trasu... 80 % (16.01.2023)

Ohromně silný příběh, kde mě celou dobu trápil fakt, že jsem věděl o stratistiplném konci. Musím se přiznat, že oddání se divokosti přírody, kdy jde člověk bezhlavě do extrému až za hranu, je moje a už zítra začíná moje putování, kdy budu říjen-listopad stanovat na západním pobřeží deštivého a už asi i chladného Irska. Stopáž je tady zcela adekvátní, perfektně představila pouta mezi oběma horaly, jejich vztah k horám, lidem, i celoživotní snaze se přiblížit člověku, kterým chtějí být. Záběry z Alp jsou nadpozemské, značení tras jsem zažíval i já, kdy nás můj táta vzal poprvé do Fatry a ta představa pietně vzdát hold postavením horské chaty je prostě noblesní a hrozně inspirující. V Tatrách člověka v horkých chatách hned napadá jaké to asi je žít v oblacích, odpověď, zcela omračující, ale daň se platí s přirážkou. Každopádně lidi jsou různí, co je pro jednoho bláznovina, je pro druhého modla a žít a zemřít pro to, co milujete, v co věříte, v čem jste jako ryby ve vodě, kde na sobě necítíte tlak, to za to mnohdy stojí. Pietrova evoluce byla taková moje, no a z Bruna mám v sobě maličko taky - každopádně na rozdíl od něj mám tu rodinu, které mě drží daleko od myšlenek na strávení zimy někde mimo civilizaci. Však to byla má sestra, kdo mně film ukázal, bravo, kandidát na film roku jak vyšitý. (17.10.2023)