Životy těch druhých

"Kde udělali soudruzi z NDR chybu" v zásade vieme ale dopodrobna ju rozoberať nebudeme, pretože vopchať komplet napáchané zlo do pár riadkov ani zďaleka nejde a predsa len, tých podpásoviek bolo neúrekom. Kde však pochybil Florian Henckel von Donnersmarck z NSR? Ak niekde, tak jedine pri zvolení "oscarového" konca, ktorý mierne zaváňa nepotrebným zavďačovaním sa, no musím na jeden nádych dodať, že ani toto manko nepovažujem za závažné, keďže ho vnímam (aj) ako potrebnú súčasť bravúrne napísaného scenára odkrývajúceho špinavé monitorovanie a manipuláciu "nepriateľov štátu" tajnou políciou STASI. Expozícia je úžasná=rozhodujúca, má na svedomí sprostredkovanie spôsobeného utrpenia, tiesne, nervozity a to za užitia maximálne vychytaného obsadenia pôsobiaceho v ozaj vyladenej mizanscéne. Teraz k dobrákovi Wieslerovi. Samozrejme že jeho behaviorálny (zámerne nepíšem osobnostný) obrat o 360 stupňov je "kapku" podozrivý a keď už si mám domyslieť ako asi uvažovali vtedajší stranícky agenti, tak sa bez váhania radšej prikloním k CVčku Antonína z "Pout", ale-nalejme si čistého vína-to iba mne vyhrkla slza pri ozrejmení, o kom vlastne "Sonáta o dobrom človeku" je? Určite nie, ono totiž nielen ja som toho názoru, že postupná zmena zmýšľania prichádza primárne z vnútra-nie z vonka, že sa tieto jednotlivé impulzy premeny môžu týkať (opäť) postupne vypestovaného hodnotového rebríčka-nie nemennej povahy a že proste-smejte sa tomu koľko chcete-"nádej zomiera posledná", HGW XX/7 je toho krásne mýtickým dôkazom. "Und über uns im schönen Sommerhimmel. War eine Wolke, die ich lange sah. Sie war sehr weiß und ungeheuer oben. Und als ich aufsah, war sie nimmer da." (19.09.2011)

Jest to Orwellovo 1984, vykrouženo spirálami skvostné německé logiky. Danse macabre. Totentanz - Totalitätentanz. Memento mori. *** A ještě něco víc. Třeba to, že lidé se možná nemění, ale jak sami sebe ve vypjatých situacích, kdy se na chvíli omylem či přemožením přestanou hlídat, odhalují. A jak teprve za běhu času a v kolizích zjišťují, kým vlastně v jádru jsou, tak vlastně jako by se měnili, že? A třeba také, co je a co není zrada, a na kom. (Pod košatým kaštanem prodali jsme se navzájem.) Takové a další každodenní otázky tisknoucí se do rohů preparačních sklíček v utajených mikroskopech pod rafinovaným tlakem laboratorního socialistického režimu. *** Jemná, citlivá, civilní kamera, právě takové herectví, takže i osudové zvraty se přijímají bez hnutí brvou, s vědomím, že co je člověku nachystáno, se mu i dostane, ano, ano, i tomu dobrému. A že dobré konce stejně jako dobří lidé výjimečně existují, byť nejsou na první pohled zjevné, či zjevní, a objedou se téměř vždy bez aplausu. *** Plus: Pozoru hodným pandánem k tomuto filmu jsou Pouta Radima Špačka. *~ (13.09.2017)

Životy těch druhých, film, který se pro mne stal pojmem. Dávno jsem věděla, že je dobrý, že byl oceněný i že bych ho chtěla vidět. Přesto jsem ho poprvé během prvních dvanácti minutách přepnula. Až napodruhé jsem viděla film celý, zato hned dvakrát. Počkala jsem si na reprízu, která šla pozdě v noci. Teprve pak jsem vnímala všechny souvislosti. Co napoprvé vypadalo jako nepochopitelné, podruhé dalo smysl. Zajímavé je propojení s českým filmem Ve stínu, kde Koch stojí na druhé straně barikády. (08.07.2014)

Velký potenciál příběhu nebyl úplně využit. Především akce Mercedes a skrýš v bytě mohly divákovi pořádně zabrnkat na nervy. Bohužel nestalo se a film nenabízí skoro žádné překvapení. Kdyby první hodina byla podána pouze ze strany umělců a až poté by se ukázalo, že tajná policie zřejmě odposlouchává byt, tak by to mělo určitě větší grády. (16.11.2010)

Before the Fall of the Berlin Wall, East Germany's Secret Police Listened to Your Secrets. Životě těch druhých jsou famózní variací na Coppolův Rozhovor, kdy se otevřeně ke svému předobrazu přiznávají jak výstavbou samotného díla, tak i přimou citací konkrétních scén, akorát jim dávají jiný náboj (ideologický, emocionální...)._____ Osobně je však spíš vnímám jako takového nepřímého pokračovatele Verhoevenovy Černé knihy, nejenom proto, že ústřední roli ztvárnil příjemně utlumen Sebastian Koch. To proto, že oba filmy jsou okázalou hrou s divákem, schématy a klišé, jejich variováním a zaměřením se na jejich rub, oba filmy pracují s "hraním/předstíráním" jako ústředním motivem a oba jsou kompozičně neuvěřitelně promyšlené._____ Herci umísťování do středu záběru, zdánlivá nevyplněnost prostoru a dalši hrátky s mizanscénou dávají pocit bezútěsnosti a neschopnosti se dostat z prostoru, resp. režimu. Potěšující je i to, že v jinak žánrově jasně vyhraněném filmu fungují bezchybně ironické či cynické podtóny, úhel pohledu je nestranný a je na divákovi, jak bude celý příběh (opravdu výjimečně dobře odvyprávěnjý a vymyšlený) vnímat. Ale návodnost je jasná, pozorovatel je divákem, šéf v pozadí se slabostí pro krásnou herečku zase režisér a podezíraný a odposlouchávaný herec, který netuší, že účinkuje "ve filmu"._____ A až to zjistí, zůstává otázka, zda-li dopadne jako Gene Hackman... jenom nesplachvoat ten záchod, jenom ho nesplachovat... (20.06.2007)